Právo podílet se na rozhodnutích, která se dotýkají našich svobod, považujeme za samozřejmé. V kolébce demokracie, za niž se Británie ráda považuje, to ale taková samozřejmost není. Ukazuje to debata o tom, kdo bude moci hlasovat v červnovém referendu o vystoupení z EU.
Vyloučeni jsou v něm občané Spojeného království, kteří žijí v zahraničí déle než 15 let. Je jich okolo 2,2 milionu, což je už významný počet, vezmeme-li v úvahu, že oprávněných voličů pro referendum je 46 milionů. V půlce března podmínky referenda napadl u soudu čtyřiadevadesátiletý Harry Shindler. Ten se jako voják britské armády během osvobozování Itálie oženil a v zemi své manželky nakonec zůstal. Nemůže hlasovat o otázce, jež se ho bezprostředně dotýká jistě více než například Australanů, kteří žijí na Gibraltaru a právo hlasovat mají.
Hlasovat nebudou moci ani občané EU, kteří v Británii dlouhodobě žijí, platí tam daně a jejich děti navštěvují školy (těch je podle některých údajů 2,7 milionu). Pro jejich právo hlasovat – kromě argumentů založených na myšlence evropského občanství – mluví třeba heslo americké revoluce „žádné daně bez zastoupení“ („no taxation without representation“), tedy, přeneseně, žádné daně bez hlasovacího práva.
Moje londýnská kolegyně, Belgičanka Veerle, však jedním dechem dodává, že požadovat toto právo by v současné atmosféře bylo více než kontraproduktivní. Jen by to podpořilo argument odpůrců, že Británie už dávno ztratila svoji suverenitu a ovládají ji bandy migrantů…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
