První irácká rodina přesídlená za pomoci organizace Generace 21 odjela do Německa, další se vrátily do Iráku. Je dobře, že projekt přesídlení křesťanů končí?

Projekt se zastavit neměl, a to ze dvou důvodů: Vláda se rozhodla projekt schválit na základě uznání, že křesťané v Iráku jsou v nebezpečí života a chceme jim pomoci. Těm lidem jsme to slíbili, měli přislíbeno udělení azylu a ani jejich návrat není možný, pokud by to ohrozilo jejich život či bezpečí. Druhým důvodem je, že pro uprchlíky ze Sýrie nebo Iráku jsme jako stát udělali velmi málo. Jednoznačně jim i partnerům v EU dáváme najevo, že je tu nechceme, když přijdou sami, porušujeme jejich práva a naše odpovědnost a solidarita jako by vůbec neexistovaly. Poučení je, že do procesu přesídlení a integrace musí být zapojeni odborníci, kteří budou umět lidem především dobře vysvětlit, co je v ČR čeká. Generace 21 je nováčkem v oboru, který se spolehl na nezkušené a neprověřené prostředníky.

Je mi sympatická myšlenka, která za celou akcí stojí, tedy pomoct lidem v nouzi a využít k tomu soukromé prostředky, pokud je mám k dispozici. Ukázalo se však, že přesídlení je složitý proces, který vyžaduje zkušenosti, a bylo chybou, že přesídlovaní nebyli identifikováni ve spolupráci s UNHCR. Přesídlení je o intenzivní práci s očekáváními lidí, kteří se přesídlují. Zároveň je přirozené, že se lidé rozhodnou odejít za komunitou, rodinou do jiné země, než kam byli přesídleni. Nemyslím si, že to rozhodnutí irácké rodiny bylo správné a rozumné, ale také si nemyslím, že bychom je měli za takové rozhodnutí odsuzovat. Je vždy jednodušší integrovat se v místě, kde máte vazby.

Asi jak pro koho. Určitě ne pro lidi, kterým má být pomáháno, ani pro lidi ochotné pomáhat.
V tomto specifickém případě bychom se měli také ptát, proč byl vůbec takto, tj. mimo systém, nastavený program vůbec spuštěn, když byl utnut hned při prvním střetu s realitou. Může za to nedomyšlené politické rozhodování vlády, či diletantismus úředníků, kteří jí připravují podklady? Obojí je nejspíš pravda. Pak je ale házení viny ze strany ministerstva vnitra a vlády pouze na Generaci 21 čirým alibismem. Vnitro se navíc tváří, jako by se jim nic podobného – totiž odchod přesídlenců dále na západ – nikdy nestalo. Ale stalo. Bylo by každopádně tragické, kdyby tato kauza měla znamenat konec přesídlování jako takového.

Zastavit by se neměl. Tím by vláda „trestala“ ty, kdo za nic nemůžou: zbývajících 64 ze 153 vybraných uprchlíků, kteří vsadili na Českou republiku a teď v nejistotě čekají v táboře v Irbílu. Podporoval jsem ten projekt, když byl populární, a podporuji ho i teď, kdy to všelijak schytává. Jeho zaměření na křesťanské uprchlíky nebyla chyba: 1) předem se tím sebral argument všem, kdo neochotu pomoci vysvětlují obavami z muslimů, 2) být dnes křesťanem v uprchlickém táboře na Blízkém východě znamená být menšinou v menšině.
Vidím, že pražská skupina Iráčanů zatím dělá, co může. A nás na Praze 8 zavazují dějiny: do Libně se po staletí prchalo do bezpečí, když v království vypukl pogrom.

V tomto projektu jde o pomoc křesťanům, kterým jde v Iráku o život podobně jako Židům za války u nás. Z 89, kteří přijeli, jich tu 56 zůstává. Dosud vše nasvědčovalo tomu, že jsou vděční za záchranu, učí se česky a chtějí tu s dětmi žít a pracovat. Poslední události ale mají vliv i na ně. Někteří Iráčané by si možná účast na takovém projektu rádi zaplatili, ale nikdo takový se na seznam nedostal.
Poučení: Nesuďme předčasně a nesuďme všechny podle několika, kteří se zachovali špatně. Zda zrušení bylo správné rozhodnutí, bude možné posoudit až s odstupem času.