Lacrimae rerum

Zapřisáhlého marxistu Slavoje Žižeka musí pozice jedné z nejlukrativnějších filmovědných akademických komodit mást, ale pravděpodobně z ní má i perverzní radost. A dvojnásob by to mělo platit pro výběr Lacrimae rerum, kde se chytrým tahem v jednom svazku ocitají autorovy eseje, jejichž společným jmenovatelem jsou filmoví velikáni. Čtenáři se tak nabízí nejpřístupnější průnik do myšlení slovinského filozofa a teoretika; bez urážky jde o kvalitní český Žižek digest. Těm, kdo nechtějí překonávat bariéry knih jako Organs without Bodies. On Deleuze and Consequences či The Fright of Real Tears.Krzysztof Kieślowski between Theory and Post-Theory, z nichž jsou některé kapitoly převzaty, slibují filmoví mistři ucelenější a přehlednější prezentaci Žižekova psychoanalytického myšlení vycházejícího z Jacquesa Lacana. Psychoanalýza tu výkladem hlubinných společenských struktur zkoumá, jak jedince a jeho vědomí i nevědomí utváří jazyk a ideologie. Člověk, v němž se pere ego a nevědomá touha, je výsledkem střetu s „druhými“. A v Psychu tak může toaleta sledovat hrdinu jako temné oko, do nějž je splachována hrůza (vražda).

Texty ukazují silné stránky autorova stylu i důvody jeho popularity. Radost z intelektuální hry. Schopnost spojovat vysoké (Wagner) s popkulturou (Hollywood) a ve zkratce, jež může být zkratkovitá, ale zřídka nudná, vztáhnout fikční svět i k realitě mimo film – od urbanismu po Rudé Khmery. V neposlední řadě je tu pak…