Kdo je ten chlap? Hledání Boba Dylana

Takhle může člověk psát jen o někom, koho má opravdu rád. S mimořádnou empatií nejen pro jeho klady, ale i zápory; nic mu nevyčítá, snaží se ho pochopit. A zakládající redaktor časopisu Rolling Stone David Dalton (69) má ke svému vrstevníkovi Bobu Dylanovi (73) očividně hodně blízko. Jeho biografie Kdo je ten chlap? Hledání Boba Dylana je excelentním portrétem mýty opředeného hudebníka právě proto, že se do jeho mozku na rozdíl od dosavadních „dylanologů“ dostává přes sebe, přes vlastní emoce a postřehy. Tak jak to dělají lidé, kteří chtějí pochopit, proč se s někým cítí tak spříznění.

Dalton často využívá Dylanovy texty a také coby hudební novinář miluje metafory, takže jeho teze občas působí jako poněkud spíchnutá zkratka, nicméně v celku se mu mistrně daří dostat zpěvákovi pod kůži. Ani on ve své knize, která je na žánr hudební biografie nečekaně literární, úplně neodhalí, kdo je ten chlap, ale díky němu aspoň tušíme, kým by být mohl. Jak píše hned zkraje: „Dylan je úskočný jako Bráška Králík z afroamerických lidových pohádek strýčka Remuse, ale já ho nemíním vyhánět z jeho iluzorního úkrytu. Snažil jsem se sledovat Bobovy stopy v pohyblivých píscích a často jsem se cítil jako tápající muzikant snažící se držet s Dylanem krok během nahrávací frekvence.“

Autentické pokrytectví

Když před čtrnácti lety vyšla kniha novináře Howarda Sounese Down The Highway – život Boba Dylana (česky 2010), zdálo se, že už k Robertu Zimmermanovi – jak zní hudebníkovo občanské jméno – není co dodat. Sounes vyšťoural i ty nejpikantnější detaily ze života člověka, který se po celou kariéru snaží osobní anamnézu rozmlžit do změti falešných historek. Především z Dylanova dětství, o němž až do Sounesovy práce nevěděli moc ani zpěvákovi nejbližší.

Dalton měl tedy v tomto ohledu se svou předloňskou knihou ulehčenou práci. Ale na druhou stranu i znesnadněnou. Už sice nemusel odkrývat, co se dělo před tím, než syn židovského obchodníka s domácími potřebami ze zapadlé vísky jménem Hibbing dorazil na počátku šedesátých let do folku zaslíbené Greenwich Village a začal na Manhattanu tvrdit, že je vandrák z venkova. Před Daltonem totiž stála větší výzva. Zjistit, proč na sebe podobných kostýmů Dylan navlékl takové množství. Autor vychází z premisy, že Spojené státy se svou krátkou historií byly v šesté dekádě ideální půdou pro lidi, kteří se rozhodli tvorbu vzít jako mesiášské poslání. Verši a hudbou chtěli popisovat minulost nepřehledné země plné možností, formovat její přítomnost a tím zároveň ovlivňovat její budoucnost.

Dylan se tak bez zkušeností s životem na ulici převtělil do lidového barda a zakladatele amerického folkového hnutí Woodyho Guthrieho, což Dalton přirovnává k „autentickému pokrytectví“. Věděl, že lidi tahá za nos, když jim káže, že na všechny otázky odpoví jen „vítr kolem nás“. Ale když díky prodeji téhle skladby už ve dvaceti vydělal první milion dolarů, byl to dost dobrý důvod uvěřit, že spasitelský převlek berou posluchači smrtelně vážně; a proč by ho tedy nebral stejně i on.

Ve skutečném světě

U téhle role mohl zůstat navždy. Tak jak to potkalo nepočítaně folkařů, kteří přes přibývající věk věří, že jejich vydrnkávané pravdy o životě jsou skutečnou pravdou o životě. Dylanovi to ovšem nestačilo. Zatímco Jack Kerouac musel Ameriku projet napříč, Dylan pod vlivem konzumace obrovského množství amfetaminů a alkoholu poznával zemi psychicky. V hlavě se mu rodily vize všech těch podvodníků, ztroskotanců i oslnivých zjevů, se kterými se sice nikdy nesetkal, přesto byli neméně skuteční. A publikum mu to znovu věřilo. Místo růžových folkových brýlí si nasadil rockerské černé a mixem fascinujícího vyprávění se zvukem elektrifikované kapely ovlivnil populární hudbu na desítky let.

V tomhle místě dosud žádný životopis neopomněl legendární vypískání konzervativními folkaři na festivalu v Newportu. Dalton nicméně ukazuje, že i tenhle příběh je Dylanovou licencí. Z vlastní zkušenosti ví, že jestli tam v roce 1965 na Dylanovu rockovou kapelu někdo pískal, tak kvůli tomu, že měla špatné nazvučení a po čtvrthodině to zabalila. Stejně Dalton demytizuje následnou havárii, která završila heroické „hipsterské“ období korunované alby Highway 61 Revisited a Blonde on Blonde. Nešlo o nehodu, kvůli níž se musel polomrtvý umělec na několik let odmlčet. Byl po pár dnech fit a před veřejností se ukryl, protože chystal nový převlek.

Pro důchodce

Bylo jich pak ještě hodně. Dylan se stal pistolníkem z Divokého západu (album John Wesley Harding), countryovým seladonem (Nashville Skyline), pokorným otcem (New Morning), převtěleným Ježíšem Kristem (Slow Train Coming), zbankrotovaným diskotékovým hitmakerem (Empire Burlesque) a konečně publikum nesnášejícím harcovníkem na svém nekonečném turné. V druhé půlce knihy, která zabírá období od Dylanových pětadvaceti, vlastně sledujeme už jen hledání sebe samého.

Dalton nezastírá, že žádná z následujících podob nepřekonala hipsterský vzor z poloviny šesté dekády. Svědčí o tom i detail z nahrávání hymny všech globálních dobrodinců We Are the World. V roce 1985 byl Dylan natolik ztracený, že nedokázal zpívat svým typickým hlasem, takže mu ho musel nejprve předvést Stevie Wonder. „Natolik se identifikoval s postavou ze svých písní, že se stal chodící a mluvící projekcí vlastních vinylových historek,“ píše v závěru David Dalton.

Naposledy ho viděl hrát před třemi lety v Bethel Woods, kde se kdysi konal Woodstock. „Dylan je obrovský akumulátor. Nikdy se nevzdává ničeho ze své minulosti. Nikdy se nevzdává ničeho, tečka. Nikdy neřekne: Býval jsem takový a takový. Ale nikdy se taky ničeho z toho nezříká, protože to všechno k němu patří. Podobá se obrovské galéře potažené vilejši, chaluhami, plné starých bot, plechovek, kondomů. Stejné je to s jeho písničkami. Je vším, čím kdy byl.“

Ani pro Daltona není vždy pozitivní zážitek na tuhle loď narazit (a to netušil, že v nejaktuálnějším převleku Dylan v těchto dnech rozešle zdarma americkým důchodcům album svých coververzí Franka Sinatry). Přesto vystoupení stárnoucího podivína vnímal jako „vynalézavé, nevyzpytatelné a rozmarné“. Tytéž charakteristiky sedí i na jeho knihu.

David Dalton: Kdo je ten chlap? Hledání Boba Dylana
Přeložil Ladislav Šenkyřík, 65. pole, 447 stran