Piano na hlíně

Když byl Erwin Scholz kluk, v Liberci žili Němci i Češi a tyčily se tu komíny prosperujících textilek. Tohle byl československý Manchester. Výstavní město se pyšnilo také jedním z největších kin v republice s technickými vymoženostmi, jako byly garáže v nejvyšším patře a systémem větracích šachet s anglickými dvorky. Erwin sem chodil rád. A na den, kdy se coby patnáctiletý tajně dostal na erotickou komedii Das Bad auf der Tenne neboli Lázeň na mlatě, s láskou zavzpomíná. To se už psal rok 1943 a město neslo název Reichenberg. Dnes se liberecký Němec jmenuje Ervín Šolc. A nedávno měl příležitost si vzpomínky oživit: německá taškařice běžela na plátně znovu. Uvedli ji tu mladíci, kteří by mohli být jeho vnuky.

V kině z roku 1923 ovšem donedávna rostla leda tak největší dřevomorka ve střední Evropě. Čtyřpodlažní budova vestavěná do strmého svahu ve stylu art deco roky chátrala. Město pro kino nenašlo využití a v roce 2008 se rozhodlo k prodeji – anebo k demolici. Tehdy se zvedla vlna nevole a parta studentů architektury se rozhodla pokusit nejen o záchranu, ale taky o oživení dnes omšelého centra Liberce. „Budova byla před válkou středobodem nejen filmového, ale kulturního života vůbec,“ říká jeden ze zakladatelů občanského sdružení Zachraňme kino Varšava, Petr Hubáček, mimochodem vnuk autora ještědského vysílače. V roce 2012 dostali budovu do pronájmu. Tak začal maraton postupné obnovy prováděné za pomoci dobrovolníků z Česka i…