Budeme v pořádku

Jedenáct nominací, jedenáct šancí vyhrát cenu Grammy 2016. Takové je skóre amerického rappera Kendricka Lamara z minulého týdne. Více nominací v rámci jediného ročníku – a to pouze o jednu – získal za celou historii udílení Grammy pouze Michael Jackson v roce 1984.

Lamarova přelomová deska To Pimp a Butterfly má mimo jiné šanci vyhrát Album roku i Píseň roku za skladbu Alright. Uznání v podobě zájmu amerického hudebního světa však pro Lamara není zdaleka takový triumf jako fakt, že se jeho písně okamžitě staly symbolem hledání afroamerické hrdosti a během krátké chvíle zlidověly.

Když v srpnu procházeli ulicemi Clevelandu účastníci demonstrace Black Lives Matter, zpívali sborem refrén Alright. Když si v říjnu početné davy připomínaly ve Washingtonu dvacáté výročí Pochodu milionu mužů za sociální spravedlnost pro Afroameričany, Alright jim opět zněla z úst. Když se minulý týden časopis People zeptal prezidenta Obamy, kdo natočil jeho nejoblíbenější píseň letoška, odpověď zněla: Kendrick Lamar. K tomu připočtěme, že žádný jiný hudebník neměl v roce 2015 v anglosaském tisku tak shodně nadšené recenze.

Sláva a smrt

Osmadvacetiletý rodák z problémového kalifornského Comptonu se v průběhu několika málo měsíců stal králem současného hip hopu především proto, že jeho texty realisticky bez příkras a heroizace líčí zkušenost současného Afroameričana ve většinově bílé společnosti. Ten na jedné straně může být oslavován coby celebrita, známý rapper nebo sportovec, ale také být bez váhání zabit při nepřiměřeném policejním zásahu.

Lamar se stal novým hlasem rapu, který neoslavuje násilí a bohatství jako jediný možný způsob, jak uniknout z pasti ghetta. Místo toho popisuje patologická, kriminalitou ovládaná předměstí, která je potřeba kultivovat, protože svým obyvatelům dnes přinášejí především bolest. Album To Pimp a Butterfly umožnilo bílému posluchači spatřit Spojené státy očima Afroameričana. S nejistotami, pocity méněcennosti i hledáním sebeúcty, jež diskriminovaným nevyhnutelně schází. To vše se odráží i ve skladbě Alright, jež má šanci stát se pro černošskou populaci stejně důležitou hymnou emancipace jako v minulém století We Shall Overcome.

„A my nesnášíme poldy, protože nás chtějí oddělat na ulicích, to je jasný,“ rapuje ve sloce, která byla inspirovaná policejními zabitími ve Fergusonu i na Staten Islandu v roce 2014. Přitom v letošním roce k nim přibývala další. Pocit zmaru umocňují minimální tresty pro policisty, kteří selhali. Vztek ale Lamar v refrénu vymění za naději: „Budeme v pořádku. Slyšíš mě? Rozumíš mi? Budeme v pořádku.“ Stejně jako We Shall Overcome je to přesně ten typ protestsongu, který těm, kdo ho zpívají, dodává pocit sebevědomí a vzdoru tváří v tvář ponížení. Mají díky němu sílu vytrvat.

Skutečný úspěch se tak u Lamara nakonec nebude měřit tím, kolik sošek – z jedenácti možných – v únoru na cenách Grammy získá. Ani tím, zda Alright bude znít na dalších a dalších demonstracích. Ale tím, zda si protestující, kteří dnes píseň v ulicích zpívají, budou jednou skutečně moct říci: „Už jsme v pořádku.“