Velký experiment

Tomáš Lindner dnes získal novinářskou cenu za Solution Journalism - nejlepším příspěvkem o společenských jevech a problémech je jeho série článků o uprchlících v Německu. Připomeňte si jeho „reportáž ze země, která už přijala milion uprchlíků“. Další texty o uprchlické krizi najdete ve speciálu Exodus.

•••

Němce dráždí, když velké státy jednají na vlastní pěst. Třeba když se Američané nebo Britové rozhodnou k vojenské intervenci bez souhlasu zbytku světa. Poválečné Německo má ohled na druhé zapsané v genech, nechce vybočovat z řady, ovšem za Angely Merkelové se tato národní vlastnost mění. Naši sousedé se přestali bát vstoupit do čela a jednat bez souhlasu ostatních.

Poprvé to bylo po Fukušimě, kdy se kancléřka rozhodla zanechat jaderné energetiky, přestoupit k obnovitelné energii a méně zelený zbytek Evropy to rozhodnutí musel akceptovat. Podruhé se to stalo letos, při otevření dveří uprchlíkům. „Německo nejedná na vlastní pěst v klasické mocenské politice, ale v levicových tématech,“ komentuje to v telefonním rozhovoru historik Andreas Rödder,  autor nynějšího knižního hitu 21.0. Eine kurze Geschichte der Gegenwart (21.0. Krátké dějiny současnosti).

Rödder je tímto vývojem fascinován. Je zjevné, že takzvaná Energiewende – energetická otočka – i vítání stovek tisíc utečenců jsou nesmírně drahé, manažersky, technicky a lidsky náročné úkoly. Pokud je Němci zvládnou, tak budou v energetice a při integraci lidí z jiných kultur inspirativním a progresivním světovým lídrem. Pokud se ale ukáže, že se zakousli do příliš velkého sousta, tak na motor evropské integrace čekají obrovské problémy – s nepředvídatelnými dopady na celou Evropu. „Vše je otevřené,“ říká Rödder.

Silní umějí integrovat

Od přelomu srpna a září, kdy Angela Merkelová přislíbila azyl všem uprchlíkům před syrskou válkou a němečtí dobrovolníci je vítali na nádražích, se veřejné mínění posunulo. Ubylo zastánců další vstřícnosti, přibylo skeptiků – tábor skeptiků je nyní o několik procentních bodů větší. Tato proměna v Německu nevyvolává velkou paniku, rozhodně ne takovou, jak by se mohlo zdát z většiny českých médií, která milují úvahy o „puči proti Merkelové“ a soustřeďují se na zprávy o nezvládání situace, rvačkách mezi uprchlíky a útocích na ubytovny pro azylanty.

Převažující postoj, zvláště pak mezi elitami a středními vrstvami, které náladu v zemi do velké míry vytvářejí, dobře shrnují slova Karla-Heinze Meiera-Brauna, autora nové knihy Einwanderung und Asyl (Přistěhovalectví a azyl). „Nezačínáme přece v bodě nula,“ říká v rozhovoru tento profesor politologie v Tübingenu a člen vládní rady pro migraci. „Po válce přišlo 12 milionů vyhnanců a jejich integrace nebyla vůbec snadná a rychlá. Pak přišlo 14 milionů gastarbeitrů, z nichž tři miliony zůstaly. Počátkem devadesátých let přišel další půlmilion lidí. Dnes u nás žije přes 16 milionů lidí s imigrantským původem a země funguje dobře. Podobnou výzvu jsme tedy už zvládli, a proto si i teď můžeme věřit.“ Takové sebevědomí a uvolněnost tváří v tvář milionu žadatelů o azyl má řadu příčin, které většina českého zpravodajství o Německu neumožňuje pochopit. Převažující zkušeností našich sousedů je totiž desítky let trvající, vcelku normální každodenní soužití mezi starousedlíky a přistěhovalci.

Potomci cizinců účinkují v televizních seriálech, sedí v komunálních zastupitelstvech, hrají v lokálních i národních sportovních výběrech a pracují v médiích, kde například čistou němčinou hovořící moderátor viditelně afrického původu uvádí pořad o zapomenutých tajemstvích německé kuchyně. Příchod migrantů měl i hospodářský přínos. Například na radnici ve Stuttgartu návštěvník dostane do ruky novou studii o dopadu migrace na městskou ekonomiku, podle níž třeba třetinu startupů založili imigranti – nejen kebaby a stánky s burkem, ale také IT firmy a architektonická studia. S takovou životní zkušeností hodnotí Němci s větším nadhledem i zprávy o zhruba 40 tisících islamistech, které v zemi odhadují tajné služby.

Zvláště v maloměstech a na silně katolickém venkově se v přístupu k uprchlíkům odráží silné vědomí vlastní identity. „Když je společnost stabilní, a to v Bavorsku rozhodně je, tak dokáže nové obyvatele dobře integrovat. Slabé společnosti si naopak do cizinců projektují svoje strachy a nejistoty,“ vysvětluje dlouholetý bavorský konzervativní europoslanec Bernd Posselt. „Můj domovský Mnichov je hlavně díky imigrantům o třetinu početnější než před 30 lety. A je to pořád absolutně bezpečné, prosperující a skvělé město k životu.“

Ovšem vysoké sebevědomí s sebou vedle zdravé sebejistoty často nese i riziko: přecenění sil a přehlížení křehkosti vlastního úspěchu. Nehrozí to Německu? Nedoplatí na svou „humanitární misi“ stejně, jako Anglosasové doplatili na samostatné, příliš sebevědomé angažmá v Iráku?

Třeba nám to prospěje

„To samozřejmě nevím, nejsem prorok. Ale ustrašená hysterie nám nepomůže v ničem,“ odpovídá Posselt. „Ti lidé přišli, jsou u nás, a musíme to tedy zvládnout. Alternativa nebyla. Je to test schopností naší společnosti. Třeba jí to prospěje a při řešení konkrétních problémů se zbavíme přebytečné byrokracie, která nás beztak svazuje.“

Logistické a byrokratické výzvy jsou samozřejmě náročné, to dobře ukazuje historka ze Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMF). Úřad má za úkol mnohem rychleji než v minulosti rozhodovat o azylových žádostech, aby mohla integrace přijatých uprchlíků bleskově začít a aby ti odmítnutí mohli být vráceni do svých zemí. Počet zaměstnanců má proto být navýšen ze tří tisíc na zhruba dvojnásobek. Zatím se ale zaškoluje jen několik set pracovníků, protože na nasyceném pracovním trhu není dost volných a dostatečně schopných zájemců. Úřad mezitím vykoupil všechny dostupné skenery otisků prstů, výrobce v Asii nestíhá německou poptávku naplňovat.

Logistickou část výzvy však Němci nakonec nepochybně zvládnou, s jejich penězi a organizačními schopnostmi to je vysoce pravděpodobné. Vlivný poradní sbor špičkových ekonomů v listopadu ve své každoroční zprávě německé vládě napsal, že náklady na péči o příchozí jsou únosné a uprchlíci ekonomice naopak pomohou, pokud jim bude usnadněn přístup na trh práce. Také úřadům nejspíše opravdu prospěje, když budou moci některá byrokratická pravidla – například při výstavbě bytů – zrušit. Větší neznámou je otázka, zda se podaří nově příchozí integrovat, jestli se tedy podaří zvládnout lidskou a kulturní rovinu dnešní krize.

„Očekávám, že ve velkých městech vzniknou čtvrti, kde se budou Syřané nebo Eritrejci koncentrovat. Že se naše města v tomto ohledu více přiblíží těm francouzským či britským,“ říká v přátelském hovoru mimo záznam přední německý reportér, který o Blízkém východě a uprchlících pravidelně píše. Do Německa zkrátka přišlo tolik uprchlíků, že bude velmi těžké zajistit jejich rovnoměrné rozptýlení ve městech a zabránit vzniku menších ghett. Bude třeba stavět rychle a lacině nové byty a jen stěží se v takovém tempu podaří zajistit, aby v nich žili ve vyváženém poměru uprchlíci a němečtí starousedlíci.

Zmíněný novinář má syrské přátele, kteří v minulých dvou letech přišli do Německa. Pozoruje, jak dlouho jim trvá porozumění systému, v němž v Evropě žijeme. Tento postřeh získá každý, kdo s příchozími ze vzdálených zemí přišel do bližšího kontaktu. Spousta z nich nikdy nežila v zahraničí a ani nebydlela s někým v tak těsném sousedství, jak je v našich městech běžné. Výzvy integrace si uvědomují i mnozí uprchlíci. „Přišli jsme ze zemí, kde zákony platí jen na papíře. V Německu je to jiné a v takovém státě se teprve musíme naučit žít,“ psal třeba v textu do týdeníku Die Zeit syrský uprchlík, původně stavební inženýr z Damašku Jahia Saíf.

Naučit se nový jazyk je také nesmírně těžké. Kdo se navíc jakž takž domluví anglicky, a to mnozí Syřané dokážou, ten k tomu často nemá dost motivace. Přichází navíc průřez syrskou společností, tedy i málo jazykově nadaní lidé anebo jedinci s protievropskými xenofobními předsudky. Někteří se také v nové, neznámé zemi uzavřou do sebe.

Mnoho kosmopolitně smýšlejících Němců tato rizika podceňuje,  nevěnovala se jim v minulých měsících příliš ani tamní média. Jeden vlivný novinář v letním telefonátu tvrdil, že pochybování o schopnostech mladých Syřanů či Eritrejců zvládnout nároky německého pracovního trhu je rasistické. Když dostanou šanci na kvalitní vzdělání, tak přece mají stejný potenciál jako Evropané. To však, po přechodu z mimořádně nekvalitního východoafrického či arabského školství, není zdaleka jisté.

Spousta zklamání a neúspěšných příkladů integrace je nevyhnutelných. A je otázkou, jak na to zareagují němečtí voliči.

Krajina v pohybu

„Bojím se, že občané naprosto ztratí důvěru v politiku,“ popisuje, co je v sázce, už citovaný historik Andreas Rödder. „Pokud tedy při integraci budou příliš velké problémy anebo pokud se čísla příchozích nepodaří snížit. Všichni politici pak budou působit bezmocně a zdiskreditovaně.“

Všechny parlamentní strany totiž se základním kurzem Německa v uprchlické krizi souhlasí. Jako jediný autentický kritik se profiluje Alternativa pro Německo (AfD), kterou by podle posledního průzkumu volilo deset procent Němců. Stranu původně založili konzervativní ekonomové kritizující záchranu slabších členů eurozóny, letos se pod novým vedením posunula blíže ke klasickým západoevropským populistickým a protiimigrantským stranám.

Nejde odhadnout, kolik voličů svou nespokojenost z příliš vysokého počtu azylantů zatím skrývá a dá ji najevo až ve volební místnosti, například v březnu při třech zemských volbách. Pokud v nich AfD opravdu bude triumfovat na úkor merkelovské CDU, tak bude muset kancléřka výrazně změnit svůj přístup. Jinak bude hrozit, že se Rödderova obava ze ztráty důvěry v celou politickou třídu a s ní související další posílení AfD potvrdí.

Německá politická krajina je už teď v pohybu a názorové rozštěpení právě zakouší  zvláště vládní CDU. Část členů následuje kancléřku, sází na otevřenost a překonává v tomto ohledu i levicové, tradičně k migraci vstřícné politické strany. Druhá část CDU, zvláště členská základna, se naopak vrací k více konzervativním kořenům strany, které velí chránit hranice a omezit migraci. Obavy ze zranění při takto náročné politické gymnastice jsou oprávněné.

Přesto jsou rozpad křesťanských demokratů nebo vzpoura proti kancléřce velmi nepravděpodobné. CDU v německé historii vždy  loajálně stála za svým kancléřem, na rozdíl od sociální demokracie, která jim neváhala odepřít poslušnost, když porušili stranické principy – pragmatik Helmut Schmidt nebo reformátor Gerhard Schröder by mohli vyprávět. „Nedělal bych z toho drama,“ říká k současným rozmíškám v sesterské CDU bývalý europoslanec Bernd Posselt. „Merkelová měla do léta popularitu jako královna, skoro nikdo o ní nepochyboval. To nebylo normální a nemohlo to trvat věčně. Teď už není tak neotřesitelná, stala se zase normální političkou. Víc se toho neděje, mediální vzrušení je přehnané.“

Připravená země

„Musíme uprchlíky konfrontovat s německými hodnotami. Musí je pochopit a pak sdílet,“ říká při setkání ve Stuttgartu sociální pracovník a současně šéf Turecké obce v Německu Gökay Sofuoglu. To se díky desítkám tisíc dobrovolníků, kteří se v Německu snaží s uprchlíky potkávat, také děje. Jestli Německo integraci stovek tisíc především arabských uprchlíků zvládne, tak to bude jen díky nim – a díky tomu, jak je dokázaly státní úřady motivovat a koordinovat.

Ve Stuttgartu například vloni, na samém začátku migrační krize, úředníci organizovali setkání se zaměstnanci městských kulturních institucí. Poprosili každého, aby přemýšlel o svých možnostech pomoci. Výsledkem jsou například i speciální přednášky pro děti uprchlíků v muzeích nebo divadelní kroužky.

Po celé zemi vznikají speciální média a pořady určené k informování uprchlíků. Například krátká verze hlavních zpráv veřejnoprávní ARD je od listopadu na webu ke zhlédnutí i s arabskými titulky, ve čtyřech jazycích je také web nejoblíbenějšího dětského pořadu Die Sendung mit der Maus (Vysílání s myší) a na soukromém zpravodajském kanálu n-tv reportér, který roky žil v arabských zemích, připravil krátká videa, v nichž v arabštině divákům vysvětluje, jak Němci přemýšlejí a žijí. Velmi aktivní jsou i místní fotbalové kluby, které zvou uprchlíky na tréninky – a jsou v tom podporováni Německým fotbalovým svazem. Všechny podobné iniciativy vytvářejí pozitivní emoce, stavějí mosty mezi konkrétními lidmi, pomáhají vzájemnému vysvětlování situace a životních pohledů. A zásadně tak přispívají k tomu, aby Německo dokázalo příchod tolika nových lidí vstřebat.

„Nikdo neví, co to pro naši zemi přesně znamená,“ myslí si historik Andreas Rödder, „ale jsme na to velmi dobře připravenou zemí.“ Co ovšem jakkoli dobře připravené Německo nezvládne, to je milion lidí přicházejících znovu a znovu každým rokem. Aby se to nestalo, je nyní hlavní prioritou německé vlády.

Němci budou například pomáhat chránit v Afghánistánu bezpečné územní celky, kam budou vracet afghánské žadatele o azyl. Berlínská vláda, jak známo, uzavřela dohodu s Tureckem, která by měla snížit počet Syřanů přicházejících do Evropy. Velkým cílem je nyní stanovit kontingenty určitého počtu uprchlíků, jež budou státy EU vybírat přímo v Turecku, převážet je do Evropy a rozdělovat si je mezi sebou. Snaha stavět podobné retardéry, které zpomalí proud příchozích do Evropy, nyní probíhá na řadě diplomatických front. V čele Německa není naivní, nýbrž schopná a pragmatická generace politiků. Když situaci nezvládnou oni, tak už nikdo.