Cesty

Je to smutný, ale přirozený instinkt: debut, která se setká s úspěchem u čtenářů či kritiky, vede autora ke snaze rychle vytáhnout ze šuplíku další texty. A nejsou-li tam, rychle je vytvořit. Takto se jeví i Cesty Evy Zábranové. Loňský úspěch její prvotiny Flashky byl zřejmý. Knihy, v nichž se pisatelé vyrovnávají s faktem, že některý z rodičů je veřejným velikánem, máme z jakýchsi důvodů rádi. A při psaní o otci Janu Zábranovi byl pochopitelný i nesmlouvavý, vyhroceně osobní tón, vytvářející patos i étos knihy.

Novinka je souborem devíti krátkých povídek, jež do přijatelného rozsahu natahují ilustrace Matěje Bílka. Celek ohraničuje úvodové „vyznání“ Proč a závěrečný výlet do světa nočních můr s ironickým titulem Dobrou noc. Uvnitř jsou hořké, s ironizujícím odstupem evokované vzpomínky na dětství, líčení směšných snah žen středního věku pečovat o svá těla i zážitky z pobytu v blázinci nebo v USA.

Tak jako kdysi její otec, i Eva Zábranová píše povídky bez výrazného fabulování a pointování, jež by z nich dělalo obyčejnou literaturu. Jenže na poli nekonvenčnosti se potuluje jen naštvanost, neochota snížit se k porozumění či soucitu s někým mimo sebe. Dominuje tu vypravěčské „já“, které vidí pokřivený svět kolem, v němž každý má postranní úmysly, úchylky a běsy. Sarkastické distanci, jež asi má být cílem, přitom podráží nohy nejen neochota vyprávět kompozičně sklenuté příběhy, ale hlavně fakt, že ono povýšené „já“ vyznívá spíš coby spratek než jako glosátor vidící to, co jiní nevidí. A k tomu malý rozsah nedovolí, aby ze sbírky vytanulo zajímavé vidění světa, osobitý styl či zkomponování celku.

Právě jen absence humorné pointy brání dojmu, že si čteme v časopiseckých přílohách typu OnaDnes; tematicky i sebestředností by tam třeba povídky Sluneční strom nebo Horory čtyřicátnic zapadly pěkně.

Autor je literární vědec.

Eva Zábranová: Cesty

Torst, 64 stran