Paříž hlásí pokrok

Když minulý týden začala v Paříži globální klimatická konference, hned padl jeden světový rekord: Ještě nikdy se pod jednou střechou nesešlo během jediného dne tolik hlav států. Do centra Le Bourget na severu francouzské metropole se jich v úvodu jednání sjelo 150. Většina z nich vyzvala k rychlé akci, která by pomohla snížit emise skleníkových plynů a zabránila katastrofálnímu ohřívání planety. Zdálo by se tedy, že dohodě přibližně 195 zemí světa, které se jednání účastní, již nic nestojí v cestě.

Prezidenti a premiéři klíčových ekonomik mají ovšem na výsledek konference menší vliv, než by odpovídalo jejich politické váze. Vyjednávání probíhají pod hlavičkou OSN a každý z účastnických států je teoreticky může zablokovat. Jak kdosi na konferenci ironicky poznamenal, vrcholní politici druhý den k radosti vyjednavačů odjeli, aniž by nějak podstatně „narušili“ jejich delikátně vybalancované, léta budované dílo: rozepsaný text smlouvy, která má určit pravidla obrany proti klimatickým změnám po roce 2020. Ironie ale možná není namístě. V přípravě pařížské dohody došlo minulý týden k překvapivému posunu.

Dříve nemyslitelné…

Nová energie, jež klimatická jednání v Paříži provází, se nejprve promítla do řady nových závazků a iniciativ: dvacet států včetně USA, Británie a Francie slíbilo, že zdvojnásobí investice do výzkumu čistých technologií, a k plánu se připojili i čelní filantropové jako Bill Gates či George Soros. Zástupci 120 zemí převážně z tropů a subtropů vyhlásili Mezinárodní solární alianci, jejímž účelem je přivést do rozvojových států kapitál a technologie k budování slunečních elektráren. Iniciativ a slibů jsou za první týden pařížského summitu desítky.

Entuziasmus ale především prosákl i do připravovaného textu smlouvy. Zatímco dosud bylo za relativně bezpečnou hranici považováno oteplení o dva stupně Celsia oproti předindrustriální éře (zatím se oteplilo o stupeň), pod tlakem více než 100 států světa je možné, že cíl bude zpřísněn. Radikální tábor vedený zeměmi, které jsou klimatickými změnami nejvíce ohroženy (Maledivy, Filipíny, Bangladéš, Vietnam), a podpořený například Francií a Německem nyní požaduje hranici v podobě 1,5 stupně Celsia. Bude-li překročena, může totiž nejméně 100 milionů lidí přijít o domov kvůli záplavám, suchům a dalším katastrofám. Symbolem jsou Marshallovy ostrovy, jejichž podstatná část může do konce století zmizet pod hladinou moře.

Ačkoli hádky o půl stupně mohou někomu méně obeznámenému připadat směšné, je to ve skutečnosti velmi ambiciózní cíl – a tábor ropných arabských zemí v čele se Saúdskou Arábií v zákulisí konference intenzivně pracuje na tom, aby nebyl přijat. Takže se hraje i o to, jak se k němu alespoň přiblížit. V navrhovaném textu se proto objevily dříve nemyslitelné požadavky, například konec zatěžování atmosféry skleníkovými plyny už v letech 2060–2080. Pokud by se skutečně staly součástí pařížské smlouvy, mohla by se éra fosilních paliv stát minulostí už v druhé polovině tohoto století.

… a jak je uskutečnit

Něco takového by zpočátku vyžadovalo přinejmenším rychlý konec dotací pro fosilní paliva, která mohou za celou třetinu emisí. Nejsilnější ekonomiky světa ze skupiny G20 nyní dávají na uhlí, ropu či zemní plyn téměř čtyřikrát více peněz než na obnovitelné zdroje energie; země G7 spolu s Austrálií pak podporují těžbu uhlí 40× větší částkou, než jakou věnují na boj proti klimatickým změnám. V českém kontextu by škrtnutí této podpory znamenalo například konec dotací pro „nízkoemisní“ kotle na uhlí nebo opuštění úvah o tom, že by vláda měla kvůli zachování pracovních míst financovat neefektivní uhelné doly.

Samozřejmě – opatření budou bolet. Ale to bude i nečinnost. V posledních 20 letech zabily extrémní klimatické jevy (povodně, tajfuny atd.) celosvětově více než půl milionu lidí a způsobily ekonomické škody ve výši tří bilionů dolarů. Četnost a intenzita katastrof bude kvůli klimatickým změnám vzrůstat a překročení méně ambiciózního, dvoustupňového cíle může vést k uprchlickým vlnám, proti nimž je ta současná jen malou patálií.

Celkové emise stávajících a plánovaných uhelných elektráren mají přitom v roce 2030 dosáhnout 12 miliard tun oxidu uhličitého, což je čtyřikrát více, než by si mohl svět dovolit, kdyby chtěl dvoustupňový cíl dodržet. Například Indie, kde stále žije 300 milionů lidí bez elektřiny, plánuje zvýšit svoji uhelnou kapacitu dvakrát a říká, že se tohoto plánu vzdá, jen pokud dostane od bohatých zemí peníze na rozvoj obnovitelných zdrojů.

Tento týden se na konferenci sjíždějí ministři životního prostředí účastnických zemí, aby dali vyjednavačům bližší instrukce a mandát, jak si s těmito problémy poradit. Řešit budou muset i další nejasnosti, kvůli nimž mohou jednání nakonec zkrachovat – například to, odkud se peníze (nejen) pro Indii vezmou nebo které státy bude pařížská smlouva považovat za rozvojové a které za vyspělé. V kuloárech tak vládne kromě optimismu i značná nervozita, protože času do konce jednání už je velmi málo. Konference pravděpodobně úplně nezkrachuje, hrozí však, že nakonec bude schválen až příliš kompromisní text, který nikoho neurazí, nikoho ale také k ničemu podstatnému nezaváže. Dozvědět bychom se to měli nejpozději v neděli.