Mosty by měly spojovat, tenhle ale spíš rozděluje. Hlávkův most v Praze stojí rozkročený mezi Karlínem na jednom břehu a Holešovicemi na druhém. Dojít po něm z jedné čtvrti do druhé trvá deset minut. Po cestě je výhled na Vltavu, Staré Město, dokonce na Pražský hrad a Petřín, které spolu tvoří možná nejhezčí panoráma, jaké je v evropských velkoměstech k vidění. Komu by to nestačilo, může se kochat pohledem na stolovou horu s Letenskou plání nebo v dálce na úzký a dlouhý hřeben Vítkova. Dole jsou peřeje či zeleň ostrova dobrodružně zvaného Štvanice.
Pokud by si však Praha dala za cíl tuhle krásu všem chodcům otrávit, těžko by to mohla udělat lépe, než jak to je dnes. Přístup na most je z obou stran zatarasen mimoúrovňovou křižovatkou. Pokud chodec najde cestu, čeká ho trasa betonovými průchody, schodišti, špínou a hlukem. Ten největší je pak na mostě samotném, který je nejrušnější v centrální části města. Nekonečný tok aut tady má povolenou sedmdesátku, což na vozovce složené ze žulových kostek dělá z Hlávkova mostu v podstatě neprůchodnou zónu.
Přitom Holešovice a Karlín, ještě nedávno staré průmyslové čtvrtě, platí za ukázkový příklad městských částí, které se uměly z gruntu proměnit v oblast příjemného žití s pomalu jezdícími auty, prostorem pro cyklodopravu a příjemnou chůzi, kavárnami a malými obchody. Obě čtvrtě leží na dohled od sebe, zároveň ale nesnesitelně daleko.
I Praha to ví
Nejbanálnější lidský pohyb – chůze – se stal symbolem moderních měst,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
