Povaha změny. Bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace

Krize. Katastrofa. Konec civilizace. Komu tato slova zvyšují tep, toho potěší nová publikace evangelistů civilizační zkázy v čele s egyptologem Miroslavem Bártou. V knize nalezneme příspěvky dvacítky autorů, v nichž se v obecné rovině a v různých obměnách objevuje teze, podle níž naše civilizace čelí úpadku - a pokud „něco“ neuděláme, dopadne to špatně.

Ekonomická krize, krize eura, současná uprchlická krize, to vše zvýšilo poptávku po nových výkladech světa. Lidé se rádi nechávají strašit a stejně tak mají rádi velké vyprávění, které dává tomu všemu smysl. Pocit, že světu rozumějí a že dřív bylo vše lepší. V tomto duchu již několik let komentuje prakticky vše kolem sebe právě egyptolog Bárta a postupně se do této pozice dostal také geolog Václav Cílek. Tentokrát si k tomu přibrali početný komparz a také americký neokonzervatismus s jeho důrazem na tradiční hodnoty a omezení státu.

Pozorujeme jevy

Když Cílek ve své úvaze Políbit Zemi a pozdravit Slunce hledá historické souvislosti, vybere si k tomu knihu Civilizace od historika Nialla Fergusona, který patří k ideologům amerických republikánů a pod jehož vlivem podkapitolu nazval Kdy odepíšeme Evropu? Ferguson hájí třeba kolonialismus a patří k těm, kdo hlásají úpadek západní civilizace. Cílek předpokládá, že se kniha stane „klasickým dílem“ a „povinnou četbou“. V klubu jezdců zkázy tomu tak asi bude – ve příspěvku o armádě na ni odkazuje František Šulc.

S Fergusonem nicméně lze polemizovat jako s názorovým protivníkem. Cílek (ani většina dalších přispěvatelů) to neumožní. Jeho text připomíná spíš náhodné seskupení vět než seriózní pokus o obhajobu konkrétní teze a množí se tu tvrzení typu „celkově bych řekl, že svět kolem nás je rok od roku méně bezpečný“. Žádná fakta, data, statistiky.  V konkrétní rovině je to ještě horší, jako úvaha o ukrajinských imigrantech: „Přinesou si s sebou historické křivdy a svůj protest třeba proti Rusku budou ventilovat účastí na demonstraci proti prezidentu M. Zemanovi, a to pod vlajkou hnutí, která nemají daleko k neofašismu. Nejenom že budou krást v samoobsluhách, jak si stěžují Španělé, ale zamíchají se i do naší vlastní politiky.“

Za zmínku stojí i příspěvek rodinných psychoterapeutů Ludmily Trapkové a Vladislava Chvály, kde krom úvah o krizi, feminismu či homosexuálech tvrdí, že svobodné matky žijí schválně bez partnera, protože je to pro ně ekonomicky výhodné. Statistický fakt je, že svobodné matky patří ke skupinám, které jsou nejvíce ohroženy chudobou, tím se však autoři netrápí.

Na druhou stranu třeba příspěvek Dany Drábové patří k těm spíše vyrovnaným, byť si z něj odneseme pouze poznání, že svět energetiky je nepředvídatelný a měli bychom investovat do vzdělání.  Těžko říct, zda oslovení autoři „podlehli“ zadání,  nebo jim vždy byl blízký apokalyptický pohled. Je sice možné, že někdy čtenáře již dopředu ovlivní všudypřítomná „atmosféra konce“ -  to může být třeba případ Jiřího Padevěta, který pokračuje ve svém tématu násilí za protektorátu a na konci druhé světové války. Každopádně zde však převažují texty nabízející vágní a nepodložené formulace. Za ně nakonec nesou odpovědnost editoři knihy, jejichž hlavní metodou je nalézt co největší množství problémů, navršit je na sebe, tvrdit, že vše spolu souvisí, proto jediným řešením je preventivní změna celé západní společnosti.

Novinkou knihy není jen průnik amerického neokonzervatismu do českého prostoru, ale také to, že dochází – jak sami editoři říkají – k unikátnímu spojení akademických a vojenských intelektuálů (Otakar Foltýn je důstojníkem generálního štábu). Sám Bárta tu pak ukazuje své opojení mocí; chlubí se, že mu naslouchá vláda i armáda a že výsledky jejich práce použijí při plánování silové rezorty. Pokud to tak skutečně je, mělo by nás to vyděsit víc než ohlašovaný „kolaps civilizace“.

Vše spolu souvisí

Bárta pro příchod konce poskytuje zdánlivě vědecká zdůvodnění, která však leží ve starověkém Egyptě, v otrokářské a totalitární společnosti. Jeho receptem na spásu je omezení sociálního státu a posílení ozbrojených složek. To první stojí za rozvratem tradiční rodiny, armáda má posílit naši bezpečnost před hrozbami okolního světa. A ty vidí egyptolog všude. Jenže co přesně znamená západní či evropská civilizace? A máme ji počítat od starého Řecka, jsou počátkem až křesťanské dějiny?

Stejně tak ji můžete brát vážně teprve od osvícenství, či až od vzniku národních států po první světové válce. Nedělí nás od starověkých říší demokracie a občanská společnost? Tedy věci, pro něž paralely v podstatě neexistují? Nemusíme přitom předpokládat, že nějaký vrchol je za námi; stejně relevantní je tvrdit, že naše civilizace netrpí symptomy zkázy, nýbrž porodními bolestmi. Náš svět bezpochyby čelí jedné krizi za druhou; ale bylo to někdy jinak?

Změny klimatu, migrace, bezpečnostní rizika i současná rodina si jistě zaslouží kritickou debatu. Jenže Bárta a další tato témata používají jako rukojmí k požadavkům na změnu světa, ve kterém se hodně mluví o stabilitě a bezpečnosti, zato demokracie nebo občanská práva tu nestojí za zmínku. Tato vize světa se tak stává jedním ze symptomů jeho ohrožení, nikoli cestou k řešení. Účinná řešení obvykle nacházejí ti, kdo si jsou vědomi limitů vlastního poznání. Bárta a spol. však podlehli představě, že pochopili smysl a fungování dějin.

Kdo se chce něco dozvědět o měnícím se světě, existují pro něj mnohem lepší volby a jména Tony Judt, Thomas Piketty, Nassim Taleb, Zygmunt Bauman či Timothy Snyder – a koneckonců i Niall Ferguson. O povaze změny se totiž v této knize nedozvíme mnoho, zato o povaze banalit a obecných frází až moc.

Autor je sociolog.

Miroslav Bárta, Otakar Foltýn a Martin Kovář (eds.): Povaha změny. Bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace

Vyšehrad, 319 stran