Listopad v Německu

Tomáš Lindner dnes získal novinářskou cenu za Solution Journalism - nejlepším příspěvkem o společenských jevech a problémech je jeho série článků o uprchlících v Německu. Připomeňte si jeho „reportáž ze země, která už přijala milion uprchlíků“. Další texty o uprchlické krizi najdete ve speciálu Exodus.

•••

Nic se nezměnilo. Do Německa i v druhé půlce listopadu každým dnem přicházejí tisíce uprchlíků, ačkoli tato zpráva od léta zevšedněla natolik, že se o ní skoro přestává mluvit. Podle nejčastějších odhadů letos přišel už zhruba milion běženců.

„Zvládneme to,“ říká však Angela Merkelová stejně sebejistě jako před třemi měsíci, kdy bylo uprchlíků o půl milionu méně. V den pátečních útoků na Paříž navíc dodala: „Mám věci pod kontrolou.“ Stále více domácích a zahraničních politiků o tom ale začíná pochybovat. To, zda Němci současnou situaci skutečně zvládnou – jestli dokážou integrovat stovky tisíc příchozích z velmi odlišných kultur a prosadí svou představu evropského řešení krize –, přitom Evropu ovlivní na dlouhé roky. Krach německého snažení by totiž otřásl stabilitou země, která se v minulých pěti letech stala politickým svorníkem i ekonomickým motorem EU.

Navštívili jsme v minulém týdnu tři velmi odlišné podoby Německa: konzervativní bavorské městečko, kosmopolitní metropoli na jihozápadě země a město v postkomunistickém východním Německu. Krátká cesta přinesla momentku německé společnosti na počátku řešení úkolu, který jejich prezident i kancléřka považují za nejtěžší od konce druhé světové války.

První zastávka: Fischen im Allgäu

Vzduch je čistý. Farmář na okraji vsi právě v malém traktoru přejíždí přes louku a nad zelenými pastvinami vykukují štíty Bavorských Alp. Každý druhý z upravených domků tu má nějaké volné pokoje pro hosty, na některých fasádách jsou namalované tradiční fresky, jiné jsou ozdobeny parožím. Vypadá to tady opravdu jinak než v Kábulu nebo v Damašku.

Právě odtamtud pocházejí noví obyvatelé třítisícového městečka, čtyři desítky Syřanů a Afghánců, kteří do Fischenu přišli loni v listopadu. „V okrese tehdy začala platit kvóta, podle níž má každá vesnice přijmout počet uprchlíků odpovídající jednomu procentu obyvatelstva. V našem případě tedy přes 30 lidí,“ vysvětluje Bernward Lingemann z komunální správy. „Uprchlíků ale do Německa přichází tolik, že to nestačilo. Kvóta byla nedávno zvýšena na dvě procenta a před měsícem k nám přišlo dalších 16 nezletilých Afghánců.“

Dospělí uprchlíci bydlí v jednom z typických alpských stavení, s hnědě natřeným dřevěným balkonem a pěkným výhledem na štíhlou věž katolického kostela. Na omítce je napsáno „Hilbrand“ – původní název bývalého hostince, který byl po smrti majitele před dvěma lety zavřen a nový majitel ho pronajal státu k ubytování žadatelů o azyl.

V obecním centru předminulý týden proběhlo setkání, kde se rok společného soužití horalů a uprchlíků bilancoval. Z původní čtyřicítky obyvatel jich zatím 30 dostalo azyl, po jehož získání se mohou z hromadných ubytoven odstěhovat a najít si svobodně nové místo k životu. Deset mužů odešlo do velkých měst za příbuznými a přáteli ze staré vlasti, zbytek chce zapustit kořeny tady v horách. „Najít tady byt ale není snadné, někteří majitelé nechtějí uprchlíky,“ říká Lingemann.

Za zdmi zdejších domů se přesto dějí pozoruhodné věci, které dokládají sžívání rozdílných světů. Třeba večer v bytě šéfkuchaře Lothara Jacobiho. „Tohle je sklenka na kořalku, na šnaps,“ ukazuje u kuchyňského stolu. „Šnapst?“ odpovídá Hamza, který alkohol z náboženských důvodů nepije. „Šnaps. To je něco jako koňak, akorát bez barvy.“ Uplynuly právě tři dny od teroristického útoku na Paříž a v obývacím pokoji z televizních zpráv zní, že „válka v Sýrii dorazila k nám“, ovšem v kuchyni se debatuje o sklenicích. Pan Jacobi postupně ukazuje číše na bílé víno, na červené víno, na sekt. Tři syrští muži ho poslouchají a hodně se smějí. Chtějí jít na brigádu do alpského hotelu v nedalekém zimním středisku v Oberstdorfu, pan Jacobi ji u svého šéfa domluvil a teď mladíky na budoucí práci připravuje. „Dal bych si špagety,“ říká německy Hamzovi. Ten ze šuplíku vytahuje lžíci a vidličku a pokládá je před imaginárního hosta. „Správně, jen je nepokládej tak prudkými pohyby. Hezky pomalu. Ladně.“

Fischen svou místní uprchlickou krizi zjevně zvládá. „Měli jsme také štěstí, přišli k nám prima kluci,“ říká zmíněný úředník Lingemann. „To úplně nejdůležitější, jak jsme k tomu sami přispěli, bylo intenzivní mluvení se sousedy. Ještě než první uprchlíci přišli, tak jsme je pozvali na setkání a brali vážně jejich obavy.“ Lidé měli starost o své dcery, jak se budou za tmy bát chodit po ulici. Někteří přímí sousedé ubytovny se také obávali, že k nim přestanou jezdit turisté. Obavy se nenaplnily. Policie nemusela řešit jediný problém. „Komunikujeme s lidmi tak aktivně, že se odpůrci uprchlíků možná bojí nahlas mluvit.“

Přátelé pana Lingemanna se nespokojenosti snaží předejít. Sbírají různé poznámky a stížnosti od starousedlíků a jednou měsíčně se formálně s uprchlíky sejdou a debatují o nich. Jedna sousedka si třeba stěžuje, že uprchlíci jezdí po chodníku na kolech. Dalším vadilo, že věší peřiny nebo prádlo z oken domu a kazí tím vzhled vesnice. Pravidelné schůzky a debaty o těchto stížnostech mají uprchlíkům pomoci pochopit pravidla života na konzervativním bavorském venkově.

Někteří místní však ani po roce neztratili strach. „Třeba moje žena by k uprchlíkům nešla, znám i pár dalších, kteří mě mají za šaška,“ říká šestasedmdesátiletý Hans Besler, který stejně jako Lothar Jacobi patří k padesátce místních, většinou penzistů, kteří nově příchozím dobrovolně pomáhají.

„Vycházelo to z mé křesťanské víry,“ shrnuje Besler, bývalý dřevorubec, tesař a školník. Teď sedí v uprchlické ubytovně na lavici a ukazuje z okna na jeden horský masiv, který se jmenuje jako on – Besler: „Patřil kdysi někomu z našeho rodu. Beslerové sem do kraje přišli v 15. století.“ S imigranty tento starousedlík nikdy dříve do kontaktu nepřišel – loni v říjnu jim však začal nabízet túry po Alpách. „Abych jim ukázal, jak tady žijeme.“

Nevystřízlivěl po roce ze svého aktivismu? „Vůbec. Vadí mi jen jejich nedochvilnost. Dáme si sraz v osm a nikdy nevyrazíme dříve než v půl deváté, ale uvědomil jsem si, že to s přesností možná přeháním. Škoda také, že se moc nedomluvíme. Mluvím silným dialektem, takže mi nerozumí ani ti lepší němčináři.“ Pan Besler skepticky popisuje, že se jen třetina z běženců naučila obstojně německy a někteří jedinci se ani moc nesnažili, ačkoli jim místní nabízeli kurzy zdarma. „To pro nás bylo trochu frustrující. A jsou holt jako my, každý je jiný.“

Druhá zastávka: Stuttgart

Metropole Bádenska-Württemberska je město ekonomických šampionů, sídlí tu třeba značky Mercedes-Benz, Porsche a Bosch. A je to také město úspěšné integrace přistěhovalců, kteří do Německa od padesátých let přicházeli z Itálie, Řecka, Jugoslávie a Turecka.

Naprostá většina bytů tehdy byla ve vlastnictví radnice, jejíž vizionářský starosta v sedmdesátých letech zabránil vzniku cizineckých ghett trápících dnes řadu evropských měst. V žádném městském domě, a těch byla před privatizací v devadesátých letech většina, nesmělo bydlet více než 30 procent imigrantů. Stuttgartu se podařilo rozprostřít obyvatele z cizích kultur do všech čtvrtí.

Tenhle svůj úspěšný recept se radnice pokusila použít i v reakci na současnou uprchlickou krizi. Žadatelé o azyl měli být ubytováni v menších ubytovnách po celém městě a to mělo usnadnit jejich budoucí integraci do německého způsobu života.

„Jenže jsme narazili na hranice,“ říká Martha Aykutová, zástupkyně hlavního pověřence pro integraci cizinců ve Stuttgartu. „V březnu nám byla přidělena kvóta 250 uprchlíků měsíčně. V létě už 650 měsíčně. Teď zhruba 1200 měsíčně. Je velmi těžké hledat pro ně ubytování, zvlášť když město trpělo nedostatkem bytů už před současnou krizí. Je položené v kotlině, kde už není místo pro další stavby.“

Vysoká čísla příchozích zmařila plány úředníků. Platil například příkaz, že v žádné uprchlické ubytovně nesmí bydlet více než 250 lidí. Uprchlíci také neměli žít v tělocvičnách a ve stanech – město místo toho vsadilo na výstavbu provizorních dvoupatrových domků s životností na pět let, jež vyrostly na některých větších parkovištích nebo zelených plochách. Tahle luxusní pravidla už neplatí: uprchlíci bydlí ve čtyřech tělocvičnách a stěhují se do budovy bývalé nemocnice, kde jich bude více než 500. Vysoká čísla stále dalších příchozích vedou k tomu, že úřady zatím řeší jen akutní situaci, čas na dlouhodobou integrační politiku není.

„Město i celé Německo zatím situaci zvládají, ale jenom díky svým občanům,“ je přesvědčen politolog Levent Günes, který o migraci učí na Stuttgartské univerzitě a zároveň pracuje pro městskou správu. V sousedských spolcích, které vznikly v okolí všech 92 městských ubytoven pro uprchlíky, se angažují tři tisíce dobrovolníků. Tedy jeden na dva uprchlíky.

Stuttgart podporuje systém takzvaných kmotrů, kdy se jeden starousedlík pravidelně potkává s jedním běžencem a pomáhá mu. Günes se třeba stará o rodinu jezídů, kteří prchli před Islámským státem. „Moc se nedorozumíme, to samozřejmě nějaké vzájemné obohacení zatím dost omezuje,“ připouští Günes, syn tureckých gastarbeitrů, který se už sám cítí jako Němec.

Čtyřicet procent obyvatel šestisettisícového Stuttgartu má tak jako Günes imigrantské kořeny, deset procent se jich hlásí k islámu. Šest nebo sedm tisíc uprchlíků, kteří teď ve městě žijí, je ve srovnání s tím vcelku nízké číslo. „Očima si proto žádné změny nevšimnete,“ říká Günes. „Změnu cítí jen úřady, které musí uprchlíkům hledat ubytování a místa ve školách. Ale tohle je bohatý kraj, nikdo není nezaměstnaný, i proto lidem cizinci nevadí.“

Třetí zastávka: Halle

Při přesunu do Halle ve východoněmeckém Sasku-Anhaltsku je cítit změna. V místní televizní stanici běží reportáž o tom, jak se ve spolkových zemích Sasko a Sasko-Anhaltsko zvýšil zájem žen o kurzy sebeobrany i prodej pepřových sprejů o 700 procent. „Ano, za měsíc jsem jich prodala víc než za minulý rok. Ženy se bojí Arabů a černochů,“ potvrzuje televizní zprávu druhý den prodavačka v pěší zóně na Lipské ulici. „Přeháníš, prostě se dřív stmívá, v listopadu jdou pepřáky vždycky na odbyt,“ nesouhlasí kolegyně.

Ulice Halle, a podobně je na tom většina bývalého východního Německa, se s příchodem uprchlíků na první pohled proměnily. Dřív tu žilo jen málo obyvatel s mimoevropskými kořeny, ve dvousettisícovém městě něco přes pět tisíc. Nová běženecká vlna teď jejich počet zhruba zdvojnásobila.

„Změna je vidět na první pohled. Na západě to mají snazší, každý je ze školy zvyklý na nějaké turecké děti a integraci tam úřady řeší už desítky let,“ říká Elisabeth Ritterová, která pracuje v Psychosociální poradně pro migranty. „Tady teprve začínáme. V naší poradně pro migranty, kteří si z domova přivážejí různá traumata, teď máme čekací lhůtu rok! Podobné organizace na západě mají víc zaměstnanců i peněz.“

Místní úřady musí plnit systém kvót, který v Německu pro rozdělování uprchlíků platí. Do Saska-Anhaltska, kde žije jen 2,2 milionu lidí a které má ze všech spolkových zemí nejvyšší nezaměstnanost (9,5 procenta), má letos přijít 23 tisíc žadatelů o azyl. Dlouholetý starosta Magdeburgu, hlavního města této spolkové země, v říjnu vystoupil ze sociální demokracie. Politiku vedení strany považoval za nesplnitelnou a požadoval stanovení limitu pro počet migrantů, kteří do Německa vstoupí.

V Halle velkou část nově příchozích ubytovali v největším a kdysi nejluxusnějším hotelu města, v komunistickém paneláku Maritim na konci pěší zóny, kde nyní žije zhruba 700 nejčastěji syrských uprchlíků. Sasko-anhaltská vláda si budovu na tři roky pronajala od hotelové společnosti. Starosta to považoval za dobré řešení: nejsou na okraji, nýbrž v centru, blízko úřadů, obchodů a běžných lidí. „Taky mi to přijde dobré,“ souhlasí Elisabeth Ritterová, „ale vyvolalo to na internetu a mezi lidmi spoustu nenávisti. Ubytování je to prý příliš luxusní.“ Bývalí zaměstnanci hotelu byli propuštěni a úřad práce jim teprve hledá nové místo.

Hotel neustále hlídají dva policejní vozy. „Aby tu nikdo nesprejoval nebo nevylepoval nějaké protiuprchlické slogany,“ říká hlídkující policista. Bývalé východní Německo, a zvláště Sasko a Sasko-Anhaltsko, je nejčastějším místem útoků na ubytovny uprchlíků. Letos v celém Německu došlo k více než šesti stovkám takových útoků a rychle přibývají. „Studenti na univerzitě pro utečence organizovali jeden umělecký kurz, ale klientka naší poradny mi právě říkala, že se tam ve tmě bojí chodit. Další mi vyprávěla, že dostala byt v paneláku, kde několik sousedů má na dveřích německé vlajky. Necítí se dobře,“ popisuje problémy azylantů v Halle Elisabeth Ritterová. „Ale na druhou stranu: když tu proticizinecká Pegida demonstruje, tak na protidemonstraci přijde třikrát více lidí. Je tu holt více vyhrocená debata.“

Nová politika

Zvládne to tedy Německo, jak slibuje kancléřka Merkelová? „Tady v okolí bychom zvládli ještě dvakrát až třikrát více uprchlíků, o tom jsem přesvědčen. Ale celková situace, kterou vidím v televizi, mě trochu děsí. Nejde vidět žádný konec toho všeho,“ myslí si alpský horal Hans Besler. „Je jasné, že příchod běženců nemůže pokračovat pořád. Je nutné najít evropské řešení a řešení v zemích konfliktu, jinak si další vývoj představit neumím,“ říká Martha Aykutová ze stuttgartské městské správy. „Je to náročné, nestíháme, ale rezervy ještě celá země má,“ potvrzuje i Elisabeth Ritterová.

Vládní koalice mezitím spíše potichu připravuje možnou velkou změnu uprchlické politiky. Pokud Turecko uhlídá hranice s Řeckem, tak by Němci vlastními letadly přivezli kontingenty s určitým počtem uprchlíků. Získali by přehled, kdo do země přichází, vzali by kšeft překupníkům a ušetřili by uprchlíky náročné cesty přes Balkán.