Dopisy

Minulý týden

Respekt 45/2015

Sděluji vám, že jste v rubrice Minulý týden uvedli mylnou informaci, a to: „Starostové šumavských vesnic obvinili ministerstvo životního prostředí, že ve své projednávané novele zákona o ochraně přírody dává v šumavském národním parku přednost přírodě před člověkem.“

Jsem starostou „vesnice“ Prášily, která svým katastrem přes 11 000 hektarů zaujímá téměř 1/6 rozlohy Národního parku (NP) Šumava, a nemám s připravovanou novelou zákona o ochraně přírody v části týkající se NP Šumava žádný zásadní problém. Podle mého názoru mělo být zmíněno, že to byli starostové některých šumavských vesnic, anebo vyjma Prášil.

Libor Pospíšil, Prášily

Po stopách pražské kavárny

Masarykův omyl

Respekt 43/2015

Děkuji za článek o pražské kavárně. Připadá mi, že Zemanovi lidé se s tímto termínem sami sekli, neboť ti, které měl urážet, z něj mají legraci („Půjdem do lumpenkavárny?“) a Zemanovy příznivce akorát rozčílila představa zákeřného protizemanovského spiknutí.

Také děkuji za článek Masarykův omyl. Zajímalo by mě, co si dnes vlastně představujeme pod pojmem „národní zájmy“ a jaké jsou naše „národní hodnoty“, o které se v souvislosti s uprchlíky tolik obáváme. Občas to vypadá, že jsou to jen prázdné modly, na které každý odkazuje, a nikdo neví, co je uvnitř. Byla by škoda, kdyby našimi „národními hodnotami“ byly zpackané dálnice, tuzemský rum, pomazánkové máslo a podlézání diktaturám.

Lukáš Čeřovský

Plebejství by mělo být svobodné

Respekt 44/2015

Děkuji za další výborné číslo Respektu. Rozhovor s rektorem Masarykovy univerzity byl zajímavý a podnětný, jedna věc mě ale přece jen docela nadzdvihla. Jde o část, kde rektor mimo jiné říká, že „dětskostí se rozumí neschopnost používat bez vedení druhých vlastní rozum“. Když dáme malým dětem šanci, snadno nám ukazují, že vlastní rozum dokážou používat úžasně, svobodně a kreativně. Výchovou a z velké části nástupem do vzdělávacího procesu děti získávají zkušenosti, dovednosti a vědomosti, ale schopnost samostatně používat rozum se často ztrácí. A univerzity to mnohdy nijak zvláště nezlepšují. Přimlouvám se tedy za to, abychom slova jako dětskost používali tam, kde se hodí, a nedělali z dětí hloupější dospělé, protože to ony nejsou.

Robert Zappe 

Slunce proti větru

Respekt 44/2015

Nový kanadský předseda vlády Justin Trudeau je důkazem toho, že jablko nepadá daleko od stromu a že lidé se nepoučí z vlastní historie. Justinův tatíček Pierre, plamenný devětačtyřicátník v peleríně a s širokým kloboukem velkých malířů (skrýval pokročilou pleš), po zvolení jeho Liberální strany zdrcující většinou voličů v roce 1968 dokázal po patnácti letech vlády přivést prosperující ekonomiku do obtíží, nicméně se zasloužil o udržení Québecu v rámci Kanady, repatrioval kanadskou ústavu z Londýna do Ottawy, ale jeho vláda také rozmělnila kanadskou identitu zavedením multikulturalismu, jehož následky se prokázaly jako nepříliš pozitivní (irituje i české vlastence). Podobný úkol čeká na Justina, i když s malou chybičkou: Kanada s pádem cen surovin na světových trzích dnes zrovna neprosperuje, ale jak říká sám Justin, on si na prosperitu půjčí.

Předseda středolevé Liberální strany Pierre Elliott Trudeau se v roce 1968 zasloužil o vítězství své strany nad středopravou stranou, se zvláštním názvem Progresivní konzervativní strana, pod vedením Roberta Stanfielda, absolventa Harvardu a dědice největšího kanadského výrobce spodního prádla.

Během volební kampaně byla položena voličům otázka: „Komu byste svěřil do opatrování své životní úspory, Pierru Trudeauovi, nebo Robertu Stanfieldovi?“ Zdrcující většina volila Stanfielda. Stanfield byl plešatý, huhňal a vypadal jako bankovní úředník. Tento poctivý, inteligentní muž si navěky zasloužil označení „nejlepší předseda vlády, jakého Kanada nikdy neměla“.

Pavel Veleba