Naše slavné prohry

Jsme národ Járy Cimrmana – „pionýra slepých uliček“ –, proto bychom měli umět ocenit význam chyb, kterých se dnes a denně dopouštíme. Místo toho se nám však stále zdá, že přiznat chybu znamená přivodit si konec kariéry. A to v tom lepším případě. Jsou ale lidé, kteří se vydávají opačným směrem a o svých slavných prohrách veřejně vyprávějí. Neúspěch je totiž velmi často předpokladem k úspěchu.

„U některých pozic, typicky ve vedení firem, část osvícených zaměstnavatelů příliš nevěří lidem, kteří neprošli nějakou výraznou životní či kariérní krizí,“ vysvětluje analytik kariérního portálu Jobs.cz Tomáš Ervín Dombrovský. „Kromě zkušeností jsou také již svým způsobem prověřeni, že náročné situace dokážou ustát.“ Celý článek Silvie Lauder si můžete přečíst v rubrice Téma.

V čísle bych vám také rád doporučil rozhovor Petra Třešňáka s londýnským psychiatrem Rogerem Kennedym, který má jedinečnou zkušenost s rodinami v krizi a mimo jiné radí soudům, komu v problematických případech svěřit dítě do péče. Petr se ho proto ptá, jestli existuje nějaké univerzální doporučení.

„Většinou mě volají jako takovou poslední autoritu, která má situaci posoudit. Žádný jednoduchý recept není. Dnes se hlavními pečovateli čím dál častěji stávají muži nebo soudy volí různé formy střídavé péče, to je jasný trend. Nedá se obecně říct, zda je pro dítě lepší vyrůstat s matkou, či otcem, vždy záleží na situaci v konkrétní rodině a kvalitě rodičovství. Jen v jednom případě se obvykle přikláním k matkám – u velmi malých dětí.“

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor