Muže nebereme

Na první pohled není na světlovlasém chlapíkovi v mikině ta zvláštnost znát, ale jednoznačně před sebou máme člověka, který patří k ohroženému druhu. Jiří Kužela strávil většinu profesního života výchovou dětí a mladých lidí, nejdříve jako učitel na zdravotní škole, později jako vychovatel v dětském domově. České školství, jak známo, trpí o muže nouzí, na jmenovkách přišroubovaných ke dveřím sboroven a pracoven vychovatelů jsou většinou napsána jména končící příponou -ová. Jmenovka s nápisem Mgr. Jiří Kužela zmizela ze světa českých dětí před třemi lety, když její majitel dostal výpověď z Dětského domova v Uherském Hradišti, kde pracoval jako jediný muž v ženském kolektivu. Pan Kužela je přesvědčen, že musel odejít pro své mužství, a kvůli této diskriminaci se rozhodl obrátit na soud. Několikrát prohrál, ale teď u Ústavního soudu uspěl.

Zakazuje se

„Paní ředitelka mě sice přijala na místo vychovatele jako muže,“ popisuje svůj pracovní příběh Jiří Kužela, „ale ukázalo se, že ve skutečnosti chtěla, aby se pod mužskými znaky nacházela žena. Což v pojetí tohoto dětského domova ideálně znamená dozorkyni vybavenou iritujícím ječákem.“ Právě ženský křik po chodbách bylo to první, co Jiřího Kuželu při nástupu na nové místo zarazilo. A hned vzápětí to, že metoda výchovy křikem byla vedením brána jako odborný prostředek k výchově zdejší mládeže. „Zástupkyně ředitelky se mě po dvou měsících káravě ptala – vás tady není slyšet, umíte vůbec být slyšet?“ říká pan Kužela.

…