Domov máme v hlavě

Téměř čtyřicet let pracujete jako dětský psychiatr, pracujete s rodinami s nejtěžšími problémy. Prožíváme z vašeho pohledu krizi rodiny, o níž se dnes tak často mluví?

Krize rodiny je bezpochyby reálný jev, tedy rozhodně ve Velké Británii. Když se zajedete podívat do Francie, zjistíte, že širší rodiny stále ještě docela fungují, jejich členové jsou v kontaktu a podporují se. U nás se ale rodinný život v této podobě prakticky rozpadl, dětem chybějí babičky a dědečkové. V jižní Anglii, kde žiji, se rozvádí padesát procent párů. Důvody jsou celkem známé – tlaky moderního života, větší důraz na nezávislost dnešních partnerů, emancipace žen. V Británii k tomu bezpochyby přispěla také politika Margaret Thatcherové v osmdesátých letech, která přinesla rozpad sociálního státu a mnoha rodinám chudobu.

Jak to dopadá na děti?

Vysoká míra rozvodů je komplexní fenomén, jejž nejde hodnotit pouze negativně. Ještě v generaci mých rodičů spolu manželé zůstávali, i když se nenáviděli. Společenské klima to vyžadovalo a ženy měly jen omezená práva. Větší svoboda, kterou máme, je samozřejmě skvělá, ale na druhou stranu je dobré vědět, že rozvod je pro dítě vždycky traumatizující, víc nebo míň. Všechna dostupná data ukazují, že nemůže nebýt. Děti rozvedených rodičů ztrácejí pocit bezpečí, mají častěji problémy v mnoha oblastech, mají větší riziko životního selhání.

Co tedy mohou udělat…