Cesta z pekla

Byla doba, a není to tak dávno, kdy si mohli Češi myslet, že se jich válka v Sýrii netýká. Čtvrt milionu mrtvých, deset milionů lidí vyhnaných z domovů, stále více bojových milicí – bylo jednoduché se o tyto vzdálené blízkovýchodní zmatky nezajímat. My i zbytek Evropy jsme nechali Sýrii bez naší pozornosti krvácet a nyní cítíme důsledky této volby. Vytěsněný konflikt do evropských životů vtrhl s dnes již dobře známou razancí: v podobě statisíců uprchlíků a hrozby obnovení státních hranic.

Přitom by nemělo zapadnout, že do Evropy zatím přišlo „jen“ pár set tisíc syrských utečenců, tedy méně než deset procent z jejich celkového počtu. Dalších deset milionů vyhnanců žije v bídě a bez práv přímo v Sýrii nebo v sousedních muslimských státech. Od budoucí cesty do EU je neodradí ploty, ale jedině perspektiva míru v jejich vlasti. Po čtyřech letech od začátku války se minulý pátek ve Vídni objevila první, zatím velmi malá a křehká naděje.

Kolektivní selhání

U společného stolu tam poprvé zasedly všechny státy, které se do války v Sýrii vměšují, sledují tam své zájmy a podporují spřízněné milice. „Je to zatím největší šance na nalezení cesty z pekla,“ prohlásil velmi trefně americký ministr zahraničí John Kerry. Dosavadní cesta do pekla je přitom příběhem ještě před pár lety těžko představitelného kolektivního selhání světa.

Zdaleka nejvíce mrtvých a také nejvíce uprchlíků nemá na svědomí Islámský stát, na jehož zločiny se soustředí mediální pozornost, ale režim…