Polské duše

Novinář Petr Vavrouška působil pět let jako zpravodaj Českého rozhlasu v Polsku. Odjížděl ovšem se smíšenými pocity vůči našemu největšímu slovanskému sousedovi, jak opakovaně zmiňuje. Přece jen jsou nám Poláci svou historickou zkušeností, vírou a patosem příliš daleko. Z Vavroušky se nestal polanofil. A taková je i jeho kniha vybraných rozhovorů Polské duše. Obsahově hutná, editorsky zvládnutá – a novinářsky pragmatická.

Devatenáct interview s osobnostmi polského společenského, historického a politického života – kdy jen jedna ze zpovídaných osobností je mladší třiceti let a dvě mladší než padesát – je sázkou na jistotu. I čtenář, který se o Polsko příliš nezajímá, bude pravděpodobně vědět, kdo jsou Agnieszka Hollandová, Andrzej Wajda či Lech Wałęsa. Nebo bude znát jejich příběh – jako v případě manželky hrdiny filmu Pianista (Halina Szpilmanová) či syna muže, jenž se upálil na protest proti sovětské okupaci Československa (Wit Siwiec). Výběr z rozhovorů je poskládán tak, aby zaujal co nejširší publikum; pro ty, kdo se zajímají o současné Polsko víc, je tu vždy aspoň nějaký nový detail.

Polské duše mají pevné základy v rešerších a dobrém řemeslu, které při přepisu pomůže vyhmátnout dramatickou linku, ale cosi jim chybí (či přebývá), aby dostály titulu. Jednou z osobností, s níž autor vede rozhovor, je samozřejmě čechofil a reportér Mariusz Szczygieł, který ke knize napsal i předmluvu – osobní a s příběhem, jak je u autora Gottlandu zvykem. Vavrouškova kniha chce být takovým českým Gottlandem, pokusem o zachycení polské duše. Propast mezi polským reportérstvím a českým zpravodajstvím je však příliš velká, aby tato ambice byla naplněna. Kde je u východních sousedů naznačeno, je doma dořečeno, kde se Poláci blíží literatuře, Češi zůstávají u novinařiny, a kde v Polsku zůstává tajemství, musí v Česku přijít pointa. A v těchto národnostních intencích zůstává i Vavrouškova kniha.

Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Petr Vavrouška: Polské duše

Radioservis, 204 stran