Anketa: Ať Zeman ocení ty, kdo se stali oběťmi jeho urážek

Žádná státní vyznamenání neexistují. To, co se tak nazývá, jsou ve skutečnosti vyznamenání aktuálního politicko-byrokratického establishmentu. Jde o feudální přežitek, který měl být dávno zrušen. Vyznamenání z rukou osoby, která mimořádně zdiskreditovala prezidentský úřad, bych nikomu nepřál. Skutečné ocenění by si však letos zasloužili všichni, kdo se stali obětí lhaní a urážek Miloše Zemana. Ferdinand Peroutka či paní Marcela z Havlíčkova Brodu, kterou prezident pomluvil před klakou svých věrných. A pak všichni ti, kdo dokázali říci hlavě státu „ne“, například rektoři vysokých škol.

Otakaru Motejlovi, který toho pro tuto zemi vykonal opravdu hodně, ať už v době totality nebo po roce 1989. V šedesátých letech se jako soudce Nejvyššího soudu podílel na probíhajících rehabilitacích. Hájil lidi nespravedlivě pronásledované komunistickým režimem. Byl noblesní, vzdělaný, ctil morálku a slušnost, ať jako ministr spravedlnosti či první veřejný ochránce práv. To on vštípil tomuto úřadu kvalitní základ. Spojoval právo, kritické myšlení i otevřenost novým věcem, svět právníků a vysokých škol a zasloužil se o vznik nové generace právníků.

Diana Sternbergová za povznášení české duše k velkorysosti. Profesor Ivo Možný za založení fakulty sociálních studií v Brně. In memoriam Tomáš Pěkný, autor Historie Židů v Čechách a na Moravě. In memoriam Kateřina Šmídková, šéfka ekonomického výzkumu v ČNB; odkázala milion Kč na podporu svých následovnic. In memoriam Ladislav Horáček, nakladatelství Paseka. Kněz Anton Srholec, politický vězeň z Jáchymova. Podnikatel Kvido Štěpánek, který vyslal humanitární konvoj na Ukrajinu. A za zásluhy o diplomacii Alexandr Vondra, Michael Žantovský a Timothy Garton Ash.

Státní vyznamenání by mělo být udělováno lidem, kteří prokázali odvahu bránit morální hodnoty naší společnosti. Nikoli lidem, kteří umějí pěkně zazpívat, dobře čutat mičudu nebo kolaborovali s totalitním režimem. Ironií je, že vyznamenání předává člověk, který má zjevně blíž a obklopuje se tou druhou skupinou lidí a také je vyznamenává. Inu, kozel zahradníkem. Rozumím tak řadě oceněným, že odmítají státní vyznamenání převzít. I dnes je mnoho těch, kteří se staví na obranu demokratických hodnot. A takové je třeba vyznamenávat!

Dluh k mrtvému, vyznamenání in memoriam – Jan Zábrana, spisovatel, básník, překladatel. Jeho deníkové záznamy Celý život jsou pro mě zásadní knihou vydanou po roce 1989. Nevím, proč se o jeho díle, životě, charakteru, mimořádnému talentu a jasnozřivosti ve smyslu politickém tak divně mlčí. Je to proto, že v roce 1948, kdy mu bylo sedmnáct, beze zbytku pochopil, popsal a poté na vlastní kůži poznal podstatu komunismu? Proto, že se k „nim“ nikdy nedal? Pro jeho hlubokou znalost literatury? Jsem si jistá, že by Jan Zábrana, který zemřel v roce 1984, od současného prezidenta by ocenění nepřijal.

Dnes je více než kdy jindy nutné vnímat státní vyznamenání nejen jako projev uznání a kladného poměru k činům dané osoby, nýbrž i jako důležitý signál a akt v rámci společnosti. Jinými slovy, oceněnému předat vyznamenání, společnosti předat poselství – smířlivé poselství míru s vírou v demokratické soužití. Na místě by rozhodně neměl být strach ocenit kontroverzní osobnost, neboť by snad její jméno mohlo jitřit veřejnost. A to jak v případě ocenění žijící osobě, tak in memoriam (například osobnosti třetího odboje). Avšak obávám se, že této myšlence se bude prezident zpěčovat a ocenění předá s ohledem na veřejné mínění, tedy pro domo sua.

Ocenila bych Martinu Sáblíkovou, její zásluhy za vynikající reprezentaci republiky jsou totiž nezpochybnitelné.