Dopisy

Editorial

Respekt 43/2015

Minulý týden jsem na Radiožurnálu slyšel rozhovor Patricie Strouhalové s očním chirurgem, který se zmínil o pozitivních účincích oční jógy. Na internetu jsem vyhledal cviky a poctivě jsem je začal několikrát denně provádět. Včera večer jsem otevřel nové číslo Respektu a přesvědčoval jsem ženu, aby také začala cvičit oční jógu, protože má neuvěřitelný účinek již po třech dnech.

Po prolistování Respektu jsem se vrátil na první stranu, kde jsem se dočetl, že jste zvětšili písmo. Oba nás to hodně rozesmálo. I tak vám za to děkuji, protože to hodně pomohlo.

Luděk Dvořák, Uherský Brod

Respekt despekt

Respekt 43/2015

V rubrice Despekt jste popsali, jak při noční policejní kontrole proti nalévání alkoholu mladistvým byla sedmnáctiletá dívka z baru odvezena na služebnu a tam byly provedeny úkony oznámení rodičům a sociálce. Velmi se podivuji tomu, že policii napadáte v okamžiku, kdy koná podle zákona. Jak jste také zjistili, že dívka měla jen dvě deci vína? To vám řekla ta dívka, nebo policie?

Pokud to byla ta dívka, tak je velmi pravděpodobné, že toho vypila víc. Ale i kdyby měla jen ty dvě deci, tak porušila zákon stejně jako ti, kdo jí umožnili alkohol konzumovat. Všichni navíc dobře víme, že mladistvý organismus a zvláště ten ženský je citlivější na účinky drog – a alkohol drogou, ač tolerovanou, zkrátka je. Alkoholismus je celospolečenský problém a divím se, že se stavíte na jeho stranu. U mladých lidí prostě nemůžeme zákonně tolerovat užívání alkoholu, i když víme, že se tento zákon příliš nectí. Takovýto úlet jsem od redakce jinak velmi seriózního časopisu nečekal.

Karel Šulc, Mladá Boleslav

Plukovník Kadlec to Netušil

Respekt 43/2015

Autoři článku se snaží utřídit dostupné informace k událostem v Olomouci a uvést je do více či méně pravděpodobných souvislostí. Přitom se však dopouštějí několika zjednodušení nebo hodnotících soudů, které jejich snahu poněkud devalvují. Píšou, že operace Šlachty s Ištvanem „před dvěma lety mířila do nejvyšších pater politiky a ukončila tak vládu Petra Nečase“, a to s bohorovností, s jakou očekáváme vynesení plného koše od uklízečky. Je to totiž její práce. Popisem práce policie a státních zástupců však není „ukončovat“ vládu, nýbrž chránit práva, majetek a bezpečnost občanů, respektive zastupovat stát při ochraně veřejného zájmu definovaného zákonem.

Jak již dnes víme, celá jejich konstrukce prorůstání organizovaného zločinu do nejvyšších pater exekutivy byl výkřik do prázdna podložený ne příliš smysluplným žvatláním do napíchnutých telefonů. Z celé kauzy měli odvahu poslat k soudu jen případ zneužití Vojenského zpravodajství a i ten skončil blamáží.

Současný zásah je podložený stejně. Napíchnuté telefony, konstrukty „elitních“ policistů, domovní prohlídky, při kterých se přece „musí něco najít“, jen na své ozbrojené kolegy nepotřebovali zásahovku jako před dvěma lety na šéfku Nečasova kabinetu. Obávám se, že Ištvan není ani dobrý státní zástupce, ani právník.

Petr Mach

Editorial

Respekt 41/2015

Po přečtení editorialu jsem si řekla: „No konečně!“ Žila jsem šest let v zahraničí a z osobní zkušenosti vím, jak se člověk cítí, pokud mu nedopatřením spletou příjmení, natožpak aby se určitý národ usnesl, že to tak se jmény cizinek bude dělat záměrně! Nedokážu si představit, že by mi například v Británii začali říkat Dana Kapitulčin, protože tak se to u nich dělá.

Proto podporuji návrh, abychom s přechylováním příjmení cizinek v češtině přestali – sice si na změnu budeme muset zvyknout a nevyhneme se občas krkolomným vyjádřením, ale jedná se o výraz úcty ke jménu daného člověka. A ten by měl převážit nad současnými argumenty pro přechylování.

Dana Kapitulčinová

Po stopách pražské kavárny

Respekt 43/2015

Chvilku po dočtení článku jsem přemýšlel, jestli bych jej hodnotil stejně, kdybych nebyl třeba stejného názoru jako pisatel. A pak jsem si řekl, že nejspíš ano, protože je vše vyzdrojované a dobře vyargumentované. Načež se mě zmocnil smutek, jaký to člověk nás navenek reprezentuje.

Viktor Janiš

Pod Ocasem, nebo na Čáře?

Respekt 43/2015

To bych vám mohla povídat. Sraz byl pod hodinami, já byla na nádraží a ON nikde. Aha, takže je asi na Čáře. Bylo to 15 let zpátky a já neměla mobil. Co teď? Dojde mu, že tu stojím, a přijde, nebo se mám dát směrem na Svoboďák… Pořídil mi telefon, aby se toto už nikdy nestalo. Napsala jsem mu tedy moderně SMS – SEJDEME SE NA NADRU (myšleno nádraží pod hodinami) – a on si to vyložil s diakritikou po chlapsku a zvonil u mě doma, v očekávání mých ňader… Ale jo, bylo to nakonec osudové setkání, zavolali jsme si a jsme spolu už těch 15 let.

Šárka Jandová Křivánková