Procitám s chvěním, které předchází zásadním životním událostem nebo odjezdu na dovolenou. Kéž by nás čekala dovolená! Kontroluju kufr a beru do ruky korálkového andílka. Dostala jsem ho před šesti lety od gynekoložky k porodu dcery. Dcery, kterou dnes vezeme na plastickou chirurgii, aby jí odstranili nezhoubnou tukovou bulku na hrudníku. Starší syn v kuchyni kašle a smrká. Nezačne i ona? Už na jaře se operace kvůli viróze musela zrušit.
„Mami, nesmíme zapomenout kartáček!“ říká Klárka důležitě. Zatímco vařím ovesnou kaši, manžel dceři hraje na piano. V autě jí pak pouštíme písničky na přání. Easy, Krychle, Tanec. V zácpě na Bohdalci kňourá, ale zaženeme to a za pár minut už zase v dobré náladě parkujeme u nemocnice. Hustě prší.
Příjem v kartotéce, prohlídka u lékaře, čtení pohádky, další lékař, mraky papírů. Manžel zírá, jak tahám jedno vyplněné lejstro za druhým. „Já bych teď teprve zmateně zjišťoval, co kde mám. Nebo vůbec nemám,“ směje se. V podzemním labyrintu nacházíme v ordinaci, co vypadá spíš jako fotoateliér, prošedivělého sympaťáka v bílém plášti. „Ahoj, Klárko, ten dlouhej pán je tvůj táta?“ Fotí si bouličku. Když zjistí, že už dcera chodí do školy, podává jí čerstvý výtisk Metra. „Na, ať máš co číst.“
Po třetím pokusu trefit správný výtah nás v dětském oddělení vítá staniční sestra s paní učitelkou. Klárka si nadšeně prohlíží vysokou skříň nacpanou hrami. Pak už pusu tátovi. A ještě jednu. Máme pokoj číslo 3, mé šťastné číslo. Pomyslím na andílka v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
