Drogy, které léčí

Petr Třešňák získal již podruhé Novinářskou cenu Psychiatrické společnosti. Tentokrát za články o psychedelických látkách (následující Drogy, které léčí)  a posttraumatické poruše (V pekle vzpomínek). Při této příležitosti oba články výjimečně odemykáme; pokud podobné texty oceňujete, staňte se předplatiteli Respektu.

Takže připravená?“ ptá se Filip Tylš a žena na lůžku přikývne. Míša, jak se dobrovolnice dnešního experimentu jmenuje, má na hlavě cosi jako koupací čepici, ze které vedou dráty, a do ruky má zavedenou kanylu pro odběr krve. Čeká ji dnes tady na psychiatrickém oddělení v Praze několik odběrů a měření, okolní prostředí ale příliš nepřipomíná běžnou vědeckou laboratoř.

Míša leží v malé útulné místnosti ověšené koberci s jihoamerickými domorodými vzory. U sošky Buddhy na poličce hoří svíčka a ve vzduchu je cítit kouř bílé šalvěje, rostliny, kterou indiáni tradičně používají pro očistné vykuřování. Všechno tohle má Míše pomoci, aby se cítila příjemně a bezpečně, protože její dnešní den bude pravděpodobně neobyčejný. Může v něm potkat anděly nebo démony, ocitnout se v pohádkových světech, lítat vesmírem mezi galaxiemi anebo rozmlouvat se svými mrtvými předky.

Všechny tyhle prožitky (a mnoho dalších) dokáže navodit látka, která se skrývá v bílé kapsli na tácku, jejž drží v ruce mladý psychiatr Tylš. Českým i mezinárodním právem je tahle chemikálie už téměř půlstoletí zakázána coby nebezpečná droga. Ale zároveň se o ní poslední roky stále častěji mluví jako o naději léčby duševních onemocnění. Naději, která by mohla znamenat revoluci v psychiatrii a pomoci zbavit mnoho lidí chronického trápení.

„Alespoň jeden z nás tady bude pořád s tebou,“ ujišťuje Míšu lékař. Podává jí bílou tobolku a čaj na zapití. Pak se podívá na hodinky a diktuje asistentce do zápisu přesný čas zahájení experimentu. „Deset hodin, dvanáct minut. Jdeme na to.“

Bohyně z pixelů

Začíná podzim roku 2015, v zahradě psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích pomalu žloutnou listy a tady v pavilonu číslo 19 se koná vůbec první český výzkum účinku psychedelických drog na lidi za posledních čtyřicet let. Připravil ho Tylšův kolega z Národního ústavu duševního zdraví Tomáš Páleníček a je to svého druhu průlom.

Psilocybin je látka obsažená v přírodě v halucinogenních houbách lysohlávkách, kterou zakazují protidrogové zákony. Její použití pro tenhle výzkum muselo schválit několik institucí a vyběhat potřebná povolení trvalo skoro tři roky. Každý krok od výroby, převozu, skladování po použití podléhá přísným pravidlům. „Jenom sehnat v Evropě firmu, která by směla psilocybin legálně vyrobit v potřebné kvalitě a následně prodat do Čech, bylo mimořádně obtížné,“ vysvětluje Páleníček. „Ale povedlo se.“

Takže už zhruba rok tady v Bohnicích jeho tým lidským dobrovolníkům drogu podává. Vědce zajímá především její účinek na mozek, dvacítku dobrovolníků během intoxikace měří pomocí EEG a magnetické rezonance. Chtějí se dozvědět, jak se mění elektrické impulzy a aktivita v různých částech řídicího orgánu – jinými slovy, jak halucinace vlastně vypadají na hmotné úrovni neuronů.

Experiment je zhruba v polovině, takže výsledky Páleníček zatím nemá. Ale zajímavým výstupem jsou už teď zkušenosti pokusných dobrovolníků. Devatenáct z dvaceti hodnotilo svůj laboratorní „trip“ jako pozitivní a přínosný. Míše, jejíž sezení jsme na pár úvodních minut navštívili, se o tom svém do novin moc mluvit nechce, další účastníci jsou ale pod podmínkou anonymity sdílnější.

„Bylo to mimořádně obohacující,“ vypráví pětatřicetiletý Michal, který prý nikdy žádnou podobnou zkušenost neměl. „Prožil jsem vizi aztécké bohyně, která přijela v alegorickém voze tvořeném ze zářících pixelů. Vycházela z ní čistá láska a já jsem byl její součástí. Zažíval jsem pocit jednoty s celým vesmírem, v tu chvíli jsem přesně věděl, co je v životě důležité a co ne.“ Ještě pár měsíců poté prý Michal cítil dozvuky onoho dne – měl lepší náladu, klid a nadhled. „Je to zkušenost, která vás změní,“ říká.

Tahle věta je klíčová. Zatímco český výzkum se věnuje základnímu mapování biologických projevů psychedelik, ve světě dnes vyvolává největší rozruch druhá větev bádání, jež zkoumá jejich léčivé vlastnosti. Vyplývá z ní, že drogy, jako je psilocybin, dokážou léčit celou řadu psychických potíží – právě tím, že člověka „změní“.

Deprese, úzkosti, závislosti nebo následky prožitých traumat dnes trápí miliony lidí a zdaleka ne všem pomáhají dostupné léky či terapie. Výzkumů psychedelických látek v téhle oblasti sice zatím není mnoho, ale jejich vysoká účinnost odborníky překvapuje. Tým vědců z americké Johns Hopkins University nedávno přezkoumal všechny studie z posledních let a dospěl k závěru, že psychedelické látky by mohly přinést v péči o duševní zdraví zásadní průlom.

Zlatá éra LSD

Pokud ve vás tyhle naděje vyvolávají pocit déjà vu, není divu. O zázračném potenciálu halucinogenů se už v minulosti jednou mluvilo – ostatně i zdi pestře vyzdobené místnosti v pavilonu 19, kde nyní vědci snímají elektrické impulzy z Míšina mozku, už něco podobného zažily.

Traduje se, že právě v tomhle malém pokoji začal před více než šedesáti lety psychiatr Stanislav Grof provádět své první pokusy s LSD. Bylo to jen pár let poté, co účinky látky náhodou objevil švýcarský chemik Albert Hofmann. Sloučenina, která i ve stopovém množství vyvolává smyslové halucinace, se pak stala globálním hitem psychiatrického výzkumu a Grof patřil k jeho nejvýznamnějším pionýrům. Během pokusů s LSD na klinikách často docházelo ke zlepšení zdravotního stavu pacientů a lékaři záhy začali zkoumat, jestli by se droga nedala využít k léčbě. V mnoha různých experimentech ji pak podávali alkoholikům, schizofrenikům, těžkým autistům, depresivním pacientům nebo lidem trpícím fobiemi či obsesemi.

Výsledky byly velmi slibné. U některých diagnóz se sice droga ukázala jako nevhodná a riziková, ale řadě jiných lidí s psychickými potížemi naopak významně pomohla (z těch slavných například filmovému idolu Carymu Grantovi nebo zakladateli Anonymních alkoholiků Billu Wilsonovi). Výzkum měl téměř dvacet let oficiální podporu a odhaduje se, že sezeními s LSD prošlo na světě kolem čtyřiceti tisíc lidí.

Zákaz dalekohledu

Pochopit dnes, proč byla tak nadějná cesta ke zdraví přes noc opuštěna, není snadné. Hlavní roli v tom bezpochyby sehrál fakt, že v druhé polovině šedesátých let (tehdy legální) LSD unikla z laboratoří mezi hippies, kteří ji začali masově užívat jako rekreační drogu.

Nevyhnutelně přišlo pár tragédií. Pokud se halucinogeny užívají v bezpečném prostředí a za asistence průvodce, rizika jsou minimální. Látky nejsou jedovaté ani nezpůsobují závislost. Na divokých večírcích se ale „trip“ může zvrhnout v děsivou noční můru, která občas končí sebevraždou nebo psychickými problémy.

„Rostoucí hrozba drogy, která se vymkla kontrole“ stálo na obálce populárního amerického časopisu Life v březnu roku 1966. Média měla sklon rizika halucinogenů démonizovat a svou roli v tom sehrával i generační střet v americké společnosti: LSD byla drogou neposlušné mládeže, které se nechtělo rukovat do Vietnamu. A neseriózní se náhle jevil také její výzkum. Harvardský psycholog Timothy Leary, jedna z jeho vědeckých celebrit, se stal nekritickým propagátorem užívání LSD, kvůli čemuž ho prezident Nixon nazval nejnebezpečnějším mužem Ameriky.

Spojené státy měly pak počátkem sedmdesátých let hlavní slovo při přípravě mezinárodní konvence o prohibici narkotik, kterou přijala většina států OSN včetně těch za železnou oponou. Halucinogeny se v ní ocitly v nejtvrdší kategorii zakázaných drog spolu s kokainem či heroinem. Jejich pověst se zásadně změnila – už nebyly vnímané jako nadějný lék, ale jako nebezpečná pouliční droga. Počátkem sedmdesátých let tak výzkum psychedelik všude na světě – i v Československu – skončil.

„Myslím, že to byla ta nejhorší cenzura ve vědě od doby, kdy katolická církev zakázala dalekohled,“ řekl letos na jaře časopisu The New Yorker britský farmakolog David Nutt. Vědec, který před pár lety dělal hlavního protidrogového poradce labouristické vlády, patří ke generaci badatelů, jež v novém tisíciletí začala mluvit o tom, že prohibicí psychedelických látek se svět připravil o skrytý poklad.

Tři jeho američtí kolegové z New York University v roce 2006 důkladně prozkoumali, jaké výsledky zapomenutý psychedelický boom padesátých a šedesátých let vlastně přinesl. Na společných schůzkách listovali tisícovkami studií v zažloutlých žurnálech a zjistili, že naděje, které ve své době psychedelické látky vyvolávaly, nebyly příliš přehnané. Jejich léčivý účinek v mnoha případech překonával běžně používané psychiatrické léky. „Cítil jsem se jako archeolog, který odkrývá kompletně pohřbenou masu poznání,“ popisoval New Yorkeru jeden z trojice, psychiatr Anthony Bossis.

Nové generaci badatelů hrálo do karet, že doba se od sedmdesátých let zásadně změnila. Někdejší hippies zestárli a seděli teď v politice, státní správě nebo médiích. Debata o drogách se posunula do racionálnější roviny, některé státy legalizovaly marihuanu pro léčebné účely. Získat povolení k výzkumu psychedelik se náhle nezdálo tak nemožné.

Cítit ten kámen

Sedmatřicetiletý Aleš není člověk, kterého by zprávy o terapeutickém účinku psychedelických látek nějak zvlášť překvapovaly. Zažil je na vlastní kůži. A myslí si, že nebýt téhle zkušenosti, nikdy by se svého trápení nezbavil.

Psychické potíže měl od dětství, hlavně prý kvůli úzkostným rodičům, kteří omezovali jeho svobodu a zároveň na něj kladli přehnané nároky. Vyrůstal se setrvalým pocitem, že svět je nepřátelské místo, kde na něj nic dobrého nečeká. Už ve třinácti letech ho rodina vzala k psychologovi.

A s věkem problémů přibývalo. Začal trpět obsedantní poruchou, měl nutkavou potřebu se často mýt a hrůzu z chemikálií. K tomu se přidal strach z bolesti a smrti, který ho zaplavoval, ačkoli byl mladý a zdravý. „Chybí mi základní důvěra, že život je v pořádku,“ shrnuje Aleš.

Úlevu od svého trápení hledal už od puberty. Víc než deset let chodil několikrát týdně na psychoanalýzu i k dalším terapeutům.  Hodně prý porozuměl tomu, z čeho jeho potíže vycházejí, ale trápení se tím nezmenšilo. Zásadní změnu mu přineslo až setkání s jiným druhem pomoci.

Psychedelická terapie se dnes legálně nenabízí, výjimky z drogových zákonů úřady udělují výhradně vědcům pro konkrétní studie. Najdou se ovšem terapeuti, kteří podobným způsobem pracují v podzemí. V Čechách bylo počátkem sedmdesátých let v sanatoriu Sadská jedním z pionýrů tehdejší LSD terapie Milanem Hausnerem vyškoleno asi třicet psychiatrů a psychologů. A Alešovi se při jeho hledání podařilo setkat s jedním z nich, který po revoluci své staré know-how oživil.

Dostal od něj nabídku zúčastnit se celonoční léčivé seance s halucinogenními houbami. Při tomhle druhu práce klient většinou leží v příjemném prostředí, někdy má klapky na očích, poslouchá hudbu. Pokud se objeví úzkostné prožitky, které by se při rekreačním užívání drogy na večírku zvrhly v pověstný „špatný trip“, průvodce má nástroje, jak mu pomoci. „Otvírejte dveře, šplhejte po schodech, prozkoumejte každou pěšinu,“ radí například manuál Flight Instructions (Letové instrukce), který vznikl ve Spojených státech jako sumář zkušeností z tisíců psychedelických cest. „A když potkáte obludu, vydejte se k ní, podívejte se jí do očí a zeptejte se: Co děláš v mé mysli? Co se od tebe můžu naučit?“

Bezpečné prostředí je klíčovou prevencí špatných konců. Jak už bylo řečeno, psychedelické látky mají jen malá rizika, nicméně mnoho rekreačních uživatelů prožije poměrně děsivé halucinace, které neumějí smysluplně zpracovat. Terapeutický formát a přítomnost zkušeného průvodce tohle nebezpečí snižuje na minimum. V novodobém výzkumu ve Spojených státech užilo halucinogenní látky kolem pěti set lidí. Řada si při tom prošla fázemi strachu a úzkosti, ale ani jeden nehodnotil zkušenost vcelku jako negativní.

„Bylo to hodně těžké,“ shrnuje Aleš průběh své terapie. Pocity úzkosti, nedůvěry ke světu a vlastní nedostatečnosti, kterými trpěl, se v něm prý znásobily až na hranici snesitelnosti. „Celou jednu noc jsem jenom probrečel. Ale poprvé jsem dokázal jasně cítit, co mi vlastně je. Jako bych doopravdy vnímal kámen, který mě tíží.“

Může to znít trochu abstraktně, ale mimořádný stav vědomí se těžko převádí do slov. Léčení nepřichází na racionální úrovni, spíše jako vnitřní prožitek emoční změny, objevení určitých míst v sobě samém, která jsme do té doby vůbec nebyli schopni cítit.

 Aleš byl na terapeutickém sezení asi desetkrát a až letos na jaře přišel zlom. „Objevilo se jasné vědomí, že nemusím všechno v sobě vyřešit. Že můžu dál žít takový, jaký jsem, a netrápit se,“ říká půl roku poté. „Byla to neuvěřitelná úleva, která ve mně přetrvává doteď. Žiju mnohem radostnější život.“

Malá nedokonalost

V posledních deseti letech renesance psychedelik skutečně začala. Vědců, kteří pro své projekty vyběhali povolení, pořád přibývá. Pracují nejčastěji se čtyřmi látkami, které se pro terapeutické účely zdají být nejvhodnější: s LSD, ketaminem, psilocybinem a MDMA – drogou, jíž se lidově říká extáze (více viz rámeček).

Zřejmě nejpůsobivější jsou z dosavadních studií výsledky podávání psilocybinu v USA smrtelně nemocným lidem. Právě s nimi nové výzkumy začaly a je veřejným tajemstvím, že šlo tak trochu o z nouze ctnost – získat potřebná povolení bylo snazší, protože u umírajících na rakovinu už není co zkazit. Ukázalo se ovšem, že pacienti mohou naopak hodně získat. Účastníci studií ztráceli po psychedelické zkušenosti strach ze smrti, takže své poslední měsíce prožívali smířeně a bez úzkosti.

Některé záznamy jsou až dojemné. „Od té chvíle byla láska jedinou věcí, která stála za úvahu,“ popsal v zápiscích svůj zážitek onkologický pacient Patrick Mettes. „Zářila z jednoho bodu světla a vibrovala. Nikdy během svého celého života na Zemi jsem se necítil tak nádherně jako během této cesty. Bylo mi řečeno, ať si se svou rakovinou nedělám starosti, v celkovém řádu věcí je to jen drobnost. Malá nedokonalost mého lidství.“

Jak dodává časopis The New Yorker pár měsíců poté řekl smrtelně nemocný Patrick Mettes výzkumníkům, že prožívá nejšťastnější období svého života a miluje svou ženu jako nikdy předtím. Dožil vyrovnaný a doprovázený uznáním přátel.

Další oblastí, kde psychedelické látky evidentně pomáhají, je léčba traumatu. Váleční veteráni, přeživší oběti autonehod, přepadení či znásilnění často trpí poruchou, která se projevuje nočními můrami nebo záchvaty paniky. Části z nich pomůžou běžné léky či psychoterapie, ale někdy úleva nepřichází. V tomhle případě se pracuje hlavně s MDMA a během intoxikace terapeut s klientem mluví – droga vyplavuje „hormon blízkosti“ oxytocin a umožňuje podívat se na děsivé vzpomínky bez hrůzy, lépe se s nimi vyrovnat. „Je pro terapii něčím podobným jako anestezie pro chirurgii,“ vysvětlila nedávno účinek extáze v časopise Marie Claire psychiatrička Julie Hollandová. V jedné studii dokázala MDMA pomoci osmdesáti procentům lidí s nejtěžšími traumaty.

A slibně dopadají i pokusy s léčbou deprese, obsesí nebo závislostí. Například drobná studie podávání psilocybinu silným kuřákům skončila až nečekaným úspěchem – ještě po půl roce abstinovalo osmdesát procent účastníků, což je několikanásobně víc, než dokáže běžně ordinovaná odvykací léčba.

Vědce udivuje nejen mocný efekt psychedelik, ale hlavně trvanlivost účinku. Běžná psychofarmaka, jako jsou léky na depresi či psychózu, většinou působí při dlouhodobém užívání, mnoho absolventů pouhých několika halucinogenních sezení ovšem vykazuje trvalou změnu psychiky. Znovuzrozený výzkum proto čím dál víc vyvolává otázku – jak je to vůbec možné?

Bez dirigenta

Psychedelické drogy jsou látky, které stejně jako většina ostatních psychofarmak působí na receptory naší nervové soustavy – ovlivňují především hladiny serotoninu, dopaminu nebo oxytocinu. Jejich léčivý mechanismus je ovšem odlišný třeba od léků na úzkost. Psychické zlepšení nepřichází v důsledku dočasného vyladění chemické rovnováhy v mozku, ale spíše jako důsledek trvalejších změn, které halucinogenní bouře způsobí.

Nejlépe to ilustrují příběhy terminálně nemocných lidí. Požití psilocybinu často vyvolá silné mystické prožitky – pocity splynutí s vesmírem, všeobjímající lásky, absolutního klidu nebo vhledy do podstaty bytí. Výzkumníci se shodnou, že tyhle zkušenosti mají zřetelný přínos pro ty, kdo je prožili. Smiřují je s životem, smrtí a sebou samými, učí doceňovat prosté věci.

Princip psychedelického léčení se podobá tomu, jak člověka proměňuje třeba zážitek blízkosti smrti během vážné nemoci či autonehody nebo jiná otřásající životní událost. (Ostatně někdy se také užití halucinogenů říká „smrt nanečisto“.) Pár let stará studie zjistila, že zkušenost s psilocybinem zpětně dvě třetiny lidí považují za jednu z pěti nejdůležitějších událostí svého života vedle narození dětí, úmrtí rodičů apod.

Dlouhodobý účinek těchto drog na psychiku pramení pravděpodobně z toho, že rozrušují naše zaběhané emoční a myšlenkové vzorce a umožňují tak vytváření nových, které nám lépe slouží. Tuhle teorii podporují i exaktní měření, jak nedávno ukázal britský neurovědec Robin Carhart-Harris. Stejně jako čeští psychiatři zkoumal pomocí funkční magnetické rezonance, co se v mozku halucinujícího člověka vlastně děje. A všiml si zajímavé věci.

V našem mozku funguje neuronová síť, která byla objevena teprve v roce 2001. Spojuje šedou mozkovou kůru, tedy vyšší mentální funkce, se staršími, archaickými částmi. Bývá neaktivní ve chvílích, kdy se soustředíme na vnější činnost, třeba hrajeme šachy. A naopak ožívá v situacích, kdy se zabýváme sami sebou – ve chvílích introspekce, denního snění, sebereflexe.

Víme o ní zatím jen málo, ale vědci se domnívají, že právě tahle síť je možná biologickým ztvárněním našeho já - ega, které (částečně) řídí náš mentální život. Někdy ji přirovnávají k dirigentovi, který koordinuje orchestr myšlenek, emocí, paměťových stop.

Carhart-Harris zjistil, že přestože by se drogová zkušenost logicky mohla podobat sebezkoumání, v mozku se děje přesný opak – po požití psilocybinu aktivita v téhle síti zásadně poklesá. Jako by se ego vypínalo, což je zřejmě důvodem, proč psychedeličtí cestovatelé zažívají pocit „ztráty já“ nebo mizení hranice mezi vnějším a vnitřním světem. V mozku jako by během psilocybinové kúry chyběla koordinace a v nastalé anarchii dochází ke zcela nečekaným spojením mezi různými oblastmi zodpovědnými za smyslové vjemy, emoce či vzpomínky. Proto se mohou okřídlení sloni procházet naším dětským pokojem nebo můžeme mít pocit, že hudba voní, což je běžný typ zážitku.

Vědci spekulují, že takhle nějak mohlo vypadat magické myšlení našich dávných předků nebo že podobně vnímají malé děti, jejichž já se teprve vytváří. Ona síť je totiž zřejmě evolučním výtvorem, který z nás udělal individualizované bytosti schopné plánovaně řídit svoje životy. A dokud dobře slouží – tak jako sehraný orchestr –, je to skvělé. Principem řady duševních obtíží, jako jsou deprese, fobie či závislost na alkoholu, ovšem je, že ego příliš ztuhne, vytvoří si závadnou strukturu, z níž neumí vykročit. Trpící člověk se ocitá v bludišti vyšlapaných cest vlastního já, nutkavě se zabývá sám sebou.

Psychedelika nejspíš pomáhají právě tím, že ego na chvíli rozruší a zbaví ho nadvlády. Asi jako když špatný dirigent odejde a orchestr, který hrál do té doby falešně, začne improvizovat. V náhlé svobodě mimo kontrolu má šanci opravit staré chyby, stát se sebevědomějším a naučit se něco nového. Hudbu, která ho bude více těšit. X

Ostře sledované látky

LSD
nejoblíbenější látka první vlny výzkumu se dnes testuje hlavně u smrtelně nemocných lidí na úlevu úzkosti. Jistou nevýhodou je poměrně dlouhé trvání intoxikace.

Psilocybin
aktivní složka halucinogenních hub je mezi současnými výzkumníky nejoblíbenější. Zdá se, že má potenciál pro léčbu depresí, závislostí a existenciálních úzkostí spojených s koncem života.

Ketamin
nejde o zakázanou drogu, ale běžně používané anestetikum, které je v nižších dávkách silně halucinogenní. Současný psychiatrický hit pro léčbu depresí. Dokáže pacienta zbavit i velmi těžkých depresí – ovšem pouze zhruba na týden. Badatelé nyní vymýšlejí, jak účinek prodloužit.

MDMA
má odlišný účinek než ostatní látky. Není halucinogenní, vyvolává pocity důvěry a empatie. Má skvělé výsledky v léčbě traumatu a partnerské terapii. Studie jsou tak přesvědčivé, že se předpokládá zavedení do klinické praxe v dohledné době.

Ayahuasca
halucinogenní odvar ze dvou amazonských rostlin užívaný rituálně domorodci a několika moderními církvemi.  Používá se zejména v léčbě závislostí. Centrum Takiwasi v Peru pro závislé na heroinu financovala v minulosti francouzská vláda a Evropská unie.

Ibogain
alkaloid vyskytující se v kořeni afrického keře iboga má zajímavé výsledky v léčbě závislosti na opiátech. Testuje se na Novém Zélandu a v Mexiku. Nevýhodou je hrozba smrtelného předávkování.