Dobrý den, táto!

Minulý týden mi bylo třicet let. Vzbudím se v noci a přemítám, co bych svému tátovi chtěla říct. Odešel od nás, když mi byly necelé tři roky, vůbec si na něj nepamatuji, v kontaktu zůstala jen jeho matka, babička, která dvakrát ročně donesla dárky. On sám o sobě nedal vědět ani při takových příležitostech jako promoce, svatba… Máma si nikdy nikoho nenašla, říkává, že pro ni ten sňatek je platný stále.

Otec na mě platil nejnutnější minimum podle rozhodnutí soudu, a skončil s tím, jakmile jsem dostudovala. Nikdy se nezeptal, jestli to stačí, jestli to máma zvládá a utáhne. Nezajímalo ho, jak se mám, co dělám, zda něco nepotřebuji. Nevěděl, co jsme s mámou prožívaly a co ji stálo sil umožnit mi dostudovat, dokonce absolvovat zahraniční stáž. Jaké je nemít otce, věděl, sám ho prakticky neměl.

Během přemýšlení vstávám několikrát k našim třem dětem, nemohu spát, vařím dvojčatům mléko a balím. Jedeme dnes do Prahy, kde bydlí tátova matka, a kde by měl být i on. Požádala jsem ji o zprostředkování setkání, i přes můj neodbytný pocit, že by to měl udělat on. K mému údivu souhlasil. Nedělám to pro něj, mám pocit, že je potřeba něco uzavřít a jeho matka z toho bude mít, myslím, radost. Moje máma mi nikdy nebránila se s ním sejít, nechávala to na mně. Celé roky jsem o něm věděla, býval regionálním politikem, nebylo těžké si zjistit, jak vypadá, a z oficiálního životopisu vím, že mě má…

Ráno balím, můj manžel vykoukne za rohem a bafne na děti, které se kolem batolí, ty se s křikem a smíchem rozutečou a on s výrazem lovce tygrů za nimi. V těchto chvílích přemýšlím, v čem všem spočívá ten vztah, který je mezi rodiči a dětmi jedinečný, a kolik to denně stojí energie v drobnostech. A že sebelepší náhradní mužský vzor neumí správně bafnout.

V Praze necháme dvě menší děti u mojí mámy, a při nastupování do auta mi manžel navrhuje, ať je vezmeme taky. Soukám do auta nejstarší, dvouapůlletou holčičku a zavrčím, že si to nezaslouží. Tiše poznamená, že někteří muži lépe zvládají být dědečky než otci.

Zanedlouho zastavujeme u domu, kde ve dvoře stojí auto s mimopražskou poznávací značkou a u něj politik. Podává mi ruku se slovy ahoj, já zdravím dobrý den. Překvapí ho to. Pak mi babička předá dárek, drobný šperk. Říkám, že je pěkný, líbí se mi. Syn s matkou se na sebe usmějí, usmívám se také a vzpomenu si na otce své spolužačky, který nás vezl v půl jedné v noci z plesu a ona se omlouvala, že táta v noci bručí.

Děkuji za dárek od otce, který na mě nikdy v noci nebručel, protože ho budím kvůli plesu, a jdeme na čaj. Hovoříme hodinu o tématech, jež se dají považovat za konverzační. Nic z toho, co jsem mu chtěla říct, mu neřeknu. Moje nervozita, vzdor a bolest se mění v lítost. Mrzí mě, co se za ta léta nestalo. Je mi ho líto. Ztratil 27 nejlepších let mého života.

Se zvláštním pocitem zjišťuji, že ho nepotřebuji. Teď už ne. Prima dědečka jsem vyvdala. Je mi hloupé loučit se na shledanou, když už teď máme mezi sebou ten „vztah“, říkám opatrně ahoj a chystáme se k odjezdu. Jeho maminka má v očích slzy. Její druhý syn brzy zemře.

Od vrat se ještě jednou vracím, možná proto, že ho chci ještě jednou vidět naživo. Chci se zeptat, jak se má jeho bratr. Odpovídá mi, bavíme se o zdravotním stavu nemocného a já mám poprvé se svým otcem něco společného. Má ho rád, můj pocit malého dítěte, které je jen v životopise, není těžké ovládnout. Odjíždím jako dospělá a on je v mých očích stárnoucí muž, který umí mít rád.

Zuzana Rechtoriková,

lékařka na mateřské dovolené