Vřískot našich nočních můr

Do nebe rozhodně nepůjdu, já skončím v pekle,“ vtipkoval často zřejmě nejslavnější hororový tvůrce posledních čtyř dekád Wes Craven. Režisér, který minulý týden ve věku 76 let podlehl mozkovému nádoru, už v mládí odvrhnul baptistickou víru, již mu dogmaticky vštěpovala matka. Ve své tvorbě pak zkoumal, jaké frustrace a dobové děsy leží pod povrchem kýčovité dokonalosti amerických předměstí. Jestliže mu doma zakazovali sledovat filmy, on začal točit takové, na něž by se nevydrželi dívat.

Generace teenagerů vyrostly v osmdesátých letech na jeho sérii Noční můra v Elm Street, další pak v devadesátých letech na řadě Vřískotů. Craven byl králem nízkorozpočtových hororů, v nichž umírali mladí lidé těmi nejstrašlivějšími způsoby. Přitom na ně rádi chodili a z přízračných zabijáků, kteří se vynořují ve snech nebo z tmavých rohů v důvěrně známých místech, udělali postavičky lidového folkloru. „Jedna, dvě, Freddy si jde pro tebe,“ zní jedna z říkanek, kterými se strašili diváci Cravenových filmů i poté, co dospěli. Naši bubáci s námi zůstávají, říkal sám režisér s tím, že hororové filmy reagují na něco existujícího a umožní nám ventilovat obavy, jež si mnohdy plně neuvědomujeme. Nevytvářejí strach, ale uvolňují ho: „Je dobré pohlédnout do tváře nepříteli, přičemž strach je tím největším.“