Vlak do stanice Touha

Mezinárodní vlaky do západní Evropy jsou zrušeny,“ hlásí nápis v angličtině na elektronické tabuli u vchodu do monumentální haly nádraží Keleti v Budapešti, jejíž kovová střešní konstrukce pamatuje ještě rakousko-uherskou monarchii. Hala je nezvykle prázdná, ale nebýt nápisu, návštěvník si ani neuvědomí, že je právě svědkem otřásajících se pilířů každodenní evropské samozřejmosti.

Švanův úsměv

Venku před halou čeká na návštěvníka jiný svět. Dvoupodlažní náměstí, jež bylo dokončeno teprve před rokem a mělo se stát symbolem modernizace hlavního města Maďarska za vlády premiéra Viktora Orbána, se proměnilo v improvizovaný uprchlický tábor. Tisíce lidí polehávají na dekách u stanů, stojí v hloučcích a diskutují nebo se bezcílně procházejí labyrintem dočasných obydlí.

Čerstvě vysázené keře a tráva na vyvýšeném obdélníku – jediný kousek zeleně široko daleko – poskytly chabou iluzi přírody několika syrským rodinám, které si povídají na dekách. Anglicky mluví jen desetiletý Švan. Se strýci a tetami je jich deset, utekli ze Sýrie před měsícem, poté co jejich domy zapálili bojovníci Islámského státu. Přes Turecko se do Řecka dostali na lodi, odtud šli pěšky a před týdnem dorazili sem, kde uvízli už celý týden. Co bude dál, nevědí. Co se stane, až bude zítra pršet a prudce se ochladí? Uvidíme, usmívá se Švan.

Každý z příběhů je jiný, a přesto stejný. O poschodí níže, nedaleko vchodu do metra, sedí na dece krásná mladá žena a její rodiče. Jsou z Iráku, učili na univerzitě. Bomba jim zbořila dům a zničila jejich dvě auta. „Nezůstalo nám vůbec nic,“ říká otec. Jsou elegantně oblečeni, odmítají se vzdát své důstojnosti, přestože tady už taky strávili celý týden.

Tři ženy spojilo čerstvé mateřství – kojí mrňata před stanem ve stínu u zdi. Dvě jsou ze Súdánu, třetí z Eritrey. Ani jedna nemá manžela, jsou na cestě už celé měsíce, jedna prožila v uprchlickém táboře v Řecku několik let, má sedmiletého syna. „Měl by jít do školy, ale kde?“ ptá se.

Nikdo neví, co bude dál. Neví to ani Baba Mujhse, obrovitý chlap s potetovaným předloktím, který se už stal místní legendou. Budapešťský obchodník se starožitnostmi, po matce maďarský Žid a po otci Egypťan, takže umí arabsky, přišel na nádraží Keleti před třemi měsíci, když zde začali bivakovat první uprchlíci. Koupil dvě stě zmrzlin a rozdal je. A už zůstal. Organizuje humanitární pomoc tak efektivně, že jakkoli je situace zdejších uprchlíků zoufalá, mají alespoň stany, spacáky a mají co jíst. „Každý večer propláču, když slyším jejich příběhy, ale druhý den jsem tady zas,“ říká Baba.

Lepší než nic

Místnost, kde se shromažďuje jídlo a oblečení, je plná až po strop. „Museli jsme na Facebooku oznámit, ať teď chvíli lidé nic nenosí, protože to nemáme kam dávat,“ říká Ági. Je tady už dva týdny den co den, jako penzistka má dost času. Její dcera sem chodí s ní – vzala si dovolenou v reklamní agentuře, kde pracuje.

Pohled na to lidské hemžení vyvolává protichůdné pocity: na jedné straně je to jasné svědectví o hroucení civilizace v zemích, odkud tito lidé prchají, na druhé straně svědectví o snaze uchovat si lidskou důstojnost i v těchto podmínkách. Kočárek stojí na dřevěné paletě vedle stanu, zakryt sítí proti mouchám, kterých je kupodivu málo, o pár metrů vedle si mladík rozloží kobereček a modlí se, u dalšího stanu se děti batolí kolem matek za jakýmsi neviditelným plotem, jenž vyznačuje rodinnou zónu.

Jisté bezpečí a dostatek jídla jsou však možné jen díky stovkám aktivistů střídajících se na místě a neznámému počtu Maďarů, kteří posílají pomoc z nejrůznějších koutů země.

Maďarské úřady nedělají nic, kromě toho, že zavedly jednu trubku s vodou a třemi kohoutky. „Vláda nehnula prstem. Všechna pomoc přichází díky dobrovolníkům,“ říká Baba a premiér Orbán vysvětlil o den později na schůzce v Bruselu koncem minulého týdne postoj svého kabinetu jasně: Bylo by „morálním selháním“, kdyby vláda dávala najevo ochotu pomáhat, protože by si to uprchlíci mylně vykládali tak, že jsou vítáni.

Jediným projevem přítomnosti úřadů (kromě policistů hlídajících hranice zóny) jsou uklízecí čety v zelených vestách. Jeden mládenec vynáší pytel odpadků a na otázku, zda má s kolegy hodně práce, říká, že to není tak zlé. „Ti lidé se snaží udržovat pořádek, i když to mají těžké. Je mi jich líto.“ Uklízeči pracují za zhruba pět tisíc korun měsíčně – jsou na veřejných pracích. „Je to lepší než nic,“ říká pohublý mladík. „Na podpoře bych dostal sotva polovinu.“

Ti, s nimiž jsem mluvil

Nádraží Keleti zažilo minulý týden několik dramat. V pondělí z ničeho nic vypravily dráhy vlak do Německa, do kterého se natěsnaly stovky šťastlivců. Další den naopak policisté vyklidili násilím nádražní halu a všechny vlaky na Západ byly zrušeny. Ve čtvrtek pak opět pustili lidi do haly a nechali je nasednout na vlak, o němž tvrdili, že jede do Německa, zastavil však 40 kilometrů za Budapeští v Bicske, kde je uprchlický tábor. „Obelhali je,“ říká Baba, „byl jsem u toho.“ Část cestujících pak policie násilím odvedla do tábora, ale ostatní utekli a vrátili se do hlavního města, na Keleti. Většina z těch tisíců tady má koupené jízdenky do Německa, ale vlaky nejezdí. „Maďarské dráhy vydělaly na nepoužitých jízdenkách půl milionu eur,“ rozčiluje se Baba.

Do klidu se zařízne hlas z megafonu. Vousatý energický muž prochází labyrintem, následován skupinou lidí, a něco provolává. Irácký učitel překládá: „Volá nás, ať vyrazíme do Německa pěšky.“ Většina se však nenechá vytrhnout ze své nečinnosti a zůstává sedět.

Přesto se neznámému běženci podařilo shromáždit několik stovek lidí včetně mnoha dětí a vyrazili na dálnici. O dvě hodiny později už byli na okraji Budapešti, doprovázeni policejními auty. Zprávy z Bicske mezitím hlásí vzpouru v uprchlickém táboře a hrozbu masové sebevraždy.

Vstup do metra je jen pár metrů od uprchlického ghetta. Vchod hlídají uniformovaní muži a ženy, to však je běžná praxe už léta – Orbánova politika veřejných prací. Jakmile člověk projde turniketem, octne se ve sterilně čisté hale, ve vagonech podzemky sedí pouze bílí, dobře oblečení Maďaři, kteří jako kdyby netušili, co se nad jejich hlavami odehrává.

Všechny tyto obrazy vypovídají o jediném: střední Evropa prožívá zatím nestrávený a nepojmenovaný šok ze střetu s realitou, jejíž tváří jsou lidé na nádraží v Keleti a jejíž podstatou je válka. „Devadesát procent těch, s nimiž jsem mluvil, prchá před válkou a násilím,“ říká Baba a má slzy v očích.