Aktivista 2.0

Ještě nedávno stačilo pro setkání s Ondřejem Kobzou zajet tramvají do některého z jeho podniků v širším centru Prahy. Dnes vede cesta za asi nejslavnějším českým kavárníkem hlubokými lesy podél zákrutů řeky Sázavy. Uprostřed kopců se po dvou hodinách konečně zjevuje hrad Pirkštejn a v těžkých dřevěných vratech i jeho nový pán. Stranou Prahy chce Kobza nabrat energii a najít klid k bilanci pěti let podnikání, která ho vynesla na obálky časopisů a k cenám Veřejný muž roku a PR osobnost roku 2014. Podnětem k rozjímání je přitom víc než jen to půlkulaté výročí – z úst jeho blízkých spolupracovníků je stále častěji slyšet volání po retuši jeho obrázku coby jediného spasitele českého veřejného prostoru. A to přesto, že v něm v poslední době málokdo zanechal viditelnější stopu než právě Kobza.

Hradní pán

„Bude to tady takový druhý Reynkův Petrkov,“ rozplývá se pod středověkou věží ležérně oblečený kudrnatý mladý muž. „Místo pro potkávání a inspiraci,“ sní Kobza (36) a hrdě ukazuje výhled z věže na okolní Rataje nad Sázavou i přilehlou hradní budovu, přestavěnou na faru. Gotická věž s barokní farou jsou plné zaprášených křížků a madonek, temných zákoutí, vrzajících dřevěných podlah a skříní plných náboženských knih, které nikdo nečte. V Kobzových představách se prázdné pokoje již brzy zaplní návštěvami jeho známých, umělců, „výjezdovými zasedáními“ studentů, jemu sympatických politických stran i příznivců orientačního běhu či zenové meditace. „Podobně jako kdysi lidi jezdili do Staré Říše za Josefem Florianem nebo do Petrkova za Bohuslavem Reynkem, by mohli jezdit za mnou sem,“ plánuje Kobza. S trochou odstupu je možné připomenout, že tento agilní muž zatím Reynkovi ani Florianovi na piedestalu českých myslitelů na krk nedýchá. A zdejší pobyt také nebude – na rozdíl od zmiňovaných legendárních bašt českých intelektuálů – zadarmo. „Nájem tu sice není veliký, 10 tisíc měsíčně plus 14 tisíc závazné investice na opravy, platím si ale dál i byt v Praze. Musím uvažovat komerčně,“ krčí Kobza rameny.

K Pirkštejnu mu dopomohla šťastná náhoda: zkraje léta se jeho kamarád zmínil, že ví o prázdném hradu, pro který církev hledá nového nájemce. A Kobza, který si nějaký mimopražský azyl prý už dlouho přál, po malebném stavení okamžitě sáhl. „Moje priorita je být v Sázavě a ta fara byla už přes rok prázdná,“ říká sázavský farář Radim Cigánek, který má Pirkštejn ve správě. Zájemců bylo sice několik, z církevních kruhů ale ani jediný – a z těch, kteří chtěli hrad pro soukromé účely, si páter vybral právě Kobzu. „Přesvědčil mě jeho kulturní přístup a dlouhodobá udržitelnost záměru. Má za sebou dost zkušeností a kontaktů, abych uvěřil, že ten plán dokáže zrealizovat a udržet,“ dodává Cigánek. „Dlouhodobě“ v tomto případě znamená deset let, na které by měl mít kavárník hrad v podnájmu. Jeho příběh ale ukazuje úplně jiné kvality než zrovna vytrvalost.