Za Velkou cenou Brna

Autor těchto řádků opravdu nemůže být podezírán z toho, že by byl odpůrcem brněnské Velké ceny. Jeho děd tenhle jistě legendární motocyklový závod čtyřikrát vyhrál, a když tu jel v roce 1955 naposledy, připsal si dodnes fascinující rekord: v regulérní světové konkurenci, která se tehdy do Československa sjela vůbec poprvé, skončil třetí, přičemž mu bylo bez pár týdnů dnes zcela neuvěřitelných 51 let. Při pohledu na dění kolem právě uběhlé brněnské 50. Grand Prix (jako součást mistrovství světa se jezdí teprve od roku 1965) však nezbývá než říci, že by bylo pro všechny lepší, kdyby to byl zároveň ročník poslední.

Tedy rozhodně v této podobě. V posledních letech to slyšíme pořád dokola: pořadatelé prodělávají, a jestli jim politici nepomůžou injekcí z veřejných zdrojů, Velká cena se už nepojede. Injekce pak vždycky skutečně na poslední chvíli přijde, byť letos museli organizátoři sáhnout až k tak vyhrocené formě nátlaku, že na chvíli přestali prodávat lístky a vyhrožovali přesunem závodu do Rakouska.

Selským rozumem je to velmi těžké pojmout. Když vám na akci dorazí bezmála 250 tisíc lidí za víkend, dává to při průměrné ceně vstupenky 2500 korun slušný hospodářský výsledek. I při vědomí, že musíte promotérské firmě dohlížející na celé mistrovství světa zaplatit 70 milionů jen za to, že vám povolí závod pořádat. Jenže ouha, v Brně dokážou dělat nemožné a pravidelně končí v milionových dluzích.

Je přitom jasné, kdo je tou pověstnou žábou na zdejším benzinovém prameni. Z Velké ceny si totiž udělal soukromý podnik otec jediného českého jezdce Karla Abrahama, který se přes veškeré své neúspěchy (letos ani jednou nebodoval) stále drží v nejprestižnější kubatuře MotoGP. Karel Abraham senior postupně ovládl akciovku řídící dění na automotodromu a pak pod ním skoupil pozemky, takže momentálně okruh pronajímá svou vlastní firmou své vlastní firmě. A aby to dělal ještě zajímavější, sám na sobě vymáhá pohledávky blížící se 200 stovkám milionů, protože jedna z firem té druhé mimo jiné dostatečně neplatila za svou propagaci na synově motorce. Když to Autoklub dohlížející do Abrahamových časů nad veškerým zdejším motocyklovým závoděním označil za tunelářské praktiky, slétly se na něj – dodnes nevyřešené – žaloby.

Přestože Abrahamova závodní stáj dál při obrovských nákladech obráží zahraniční podniky, jeho automotodrom dluží do zahraničí nějakých 110 milionů. Když je nezaplatí, letos se v Brně závody konaly naposledy. Zastupitelé Jihomoravského kraje a Brna proto minulý týden přišli s nápadem, že by si vzali Velkou cenu na starost. Nějak by se s Abrahamem domluvili na uhrazení dluhů (pravděpodobně to znamená, že je za něj zaplatí) a pro příště by si od něj okruh pronajímali a závod pořádali sami. Což je selským rozumem opět těžko pochopitelné. Pokud Abraham nedokázal zdárně hospodařit ani sám se sebou, bude to snad lepší, když teď bude hospodařit s někým dalším?

Aby bylo jasno, autor těchto řádků rozhodně nechce říci, že by snad dnešní časy byly horší než v dobách jeho děda. Ten zde poprvé vyhrál krátce po popravě Milady Horákové a naposledy krátce před popravou Rudolfa Slánského. Co se ale samotné Velké ceny týče, tenhle motoristický svátek už prostě není žádnou oslavou adrenalinového sportu, při kterém si jezdci dřou kolena o obrubníky v rychlostech, z nichž se tají dech. Je to každoroční tryzna za divokým podnikáním muže, který se – soudě podle dosavadních reakcí politiků – žádného šrámu bát nemusí. A jehož bezpříkladnou vášeň k synově sportovnímu koníčku musíme platit z vlastní kapsy.