0:00
0:00
Jeden den v životě16. 8. 20154 minuty

Síla rodokmenu

Hana Halfarová
Autor: Archiv

Je půl páté a Maja mě vzbudí s železnou pravidelností ročního batolete. Pak obě znovu usínáme, máme dnes ještě dvě hodiny k dobru. U fyzioterapeutky v Ostravě ale musíme být včas. Johanovo plochonoží se ještě dá zmírnit, cvičit je třeba začít i s Majou. Na ostravských obchvatech je příjemný prázdninový provoz, sem tam batůžkář; festival Colours je tu.

Půlhodinu zpět do Mokrých Lazců, rodné vesnice mého muže. Horké odpoledne se doma tradičně prospí (zase jsem usnula s dětmi, pak nestíhám), k večeru hurá na zahradu. Využívám přítomnost hlídací babičky a nořím ruce do hlíny. Slimáky vážně nelze vyhubit?!

↓ INZERCE

„Mami, někdo tu je!“ Za plotem stojí usměvaví odhadem sedmdesátníci, představují se jako manželský pár z Kalifornie. Je třeba oprášit ruce i zakrnělou angličtinu. Donna, za svobodna Halfar, přijela do Mokrých Lazců hledat své kořeny. Na našem zvonku ji zaujala koncovka – Halfarovi. Přichází je přivítat otec mého muže a Donna ví, že je u cíle: „Oh, dear, you look like my uncle! And your eyes – they remind me of my dad!“ Její dojetí je nakažlivé.

Na stole nadšeně rozkládáme dva rodokmeny – její sahá do roku 1646, náš začíná rokem 1703. Naše rodová větev se tak prodlužuje o další dvě generace! Na obou dokumentech je uvedený jako spoluautor již zesnulý Jan Vlachý, náš známý a nadšenec pro genealogii, jehož otec pocházel též z Mokrých Lazců. Pomáhal Američanům rozšířit rodokmen, který začala sestavovat před dvanácti lety Donnina příbuzná Janet Halfar. Jejich spolupráce se rozběhla v roce 2008, kdy Janet jako první z americké větve rovněž navštívila „rodné“ Lazce, dozvídám se od Donny.

Se vzrušením hledáme společného předka a náhle se dvě větve propojují. Valentin Halfar, narozený v roce 1812 v Mokrých Lazcích, byl Donnin i tchánův prapradědeček. Poslední Halfar z Donniny rodové větve narozený v naší vesnici byl její dědeček Anton, který se v roce 1909 vydal do Chicaga.

Je to neuvěřitelné, stejně jako moje angličtina. Vzrušením si občas pletu she a he, přesto mě Donna a John chválí. Jsou nadšeni z dětí, které pobíhají kolem. Snažím se dozvědět co nejvíc, než mě jako jediného tlumočníka odvolá znavená a hladová Maja. Z další osudové shody nás spíš mrazí. V roce 1920 zemřel v Chicagu pod koly auta Donnin strýc, tehdy pětiletý Antonův syn. V roce 1937 takto umírá v Mokrých Lazcích devítiletý Jan, nejstarší z bratrů mého tchána.

Času a slov je tak málo. Chci je poznat, chci se hrabat v minulosti, chci prodloužit pocit rodové sounáležitosti. Chci, aby už přijel z práce můj muž, Valentinův praprapravnuk, a poznal neuvěřitelný pár, který podnikl cestu do Evropy, aby navštívil vesnici s tisícovkou obyvatel, mezi nimiž žijí jejich „noví“ příbuzní. A aby pak pokračoval v hledání na Slovensku, v obci Nemšová, odkud pocházela Donnina babička – Antonova žena Emilia.

Chci, aby Maja usnula bez kojení, ale nejde to. Loučíme se plni emocí, navzájem se fotíme, měníme si vizitky, objímáme se. Sheanovi odcházejí alejí, mizí za kukuřičným polem. Později vše vyprávím svému muži. Nemůžu usnout, to setkání mě úplně pohltilo.

Jeden den v životě někdy nestačí, zvlášť když příběh pokračuje. Ráno se prostě musíme znovu setkat; naštěstí nocovali přímo v Lazcích. I můj muž je nadšený, s Donnou znovu studují rodokmeny. Doprovázíme je k rodnému domu Donnina prapradědečka Valentina. Denně kolem něho chodím a najednou ho vidím jejíma očima. Donna stojí tiše, slzy v očích, rozechvělá, opřená o svého muže. Je to téměř posvátný okamžik. Čas nás neúprosně žene zpět do přítomnosti, ale i slibné budoucnosti. Naši Kaliforňané nás zvou do San Diega, na sedmimílovou pláž táhnoucí se až k mexické hranici. Musím zjistit ceny letenek; třeba příští léto?

Autorka je novinářka na rodičovské dovolené.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].