Uštvaní slávou

V naší branži neexistuje nic, co by člověka mohlo na takovou míru slávy připravit. Nedá se to srovnat s vůbec ničím, co jste do té doby zažili,“ konstatuje suše a nelítostně hlas výkonného manažera velké nahrávací společnosti v intenzivním a tísnivém celovečerním dokumentu o zpěvačce Amy Winehouse. Do českých kin právě vstoupil pod prostým názvem Amy a vedle snímku Kurt Cobain: Montage of Heck (u nás od června k dostání na DVD) patří ke kritikou nejvýše hodnoceným a také hojně navštěvovaným dokumentům tohoto roku.

Ačkoli se liší formou i přístupem k tématu, mají hodně společného. Oba intimním způsobem zachycují tragické příběhy křehkých umělců, jejichž mimořádný talent sice ve své době zcela změnil hudební terén, oni sami však nebyli dost silní na to, aby dokázali následnou popularitu ustát či se z ní radovat. Odhlédneme-li od jejich psychických problémů a s nimi spojených závislostí všeho druhu, dá se o nich s jistou nadsázkou hovořit jako o obětech masmediální kultury. Z outsiderů, kteří se nejlépe cítili, když v ústraní tvořili nové písně, se náhle staly celebrity, jejichž neutěšené životy zkoumala a hodnotila půlka planety.

Filmy Amy a Montage of Heck zároveň ukazují zcela aktuální přístup k dokumentární tvorbě, která reaguje na informačně přesycené časy a naše už zcela samozřejmé soužití s Wikipedií, kde jsou hrubá fakta snadno dostupná. Režiséři Brett Morgen (Montage of Heck) i Asif Kapadia (Amy) sice promyšleně pracují s obrovskou sumou archivních materiálů, činí tak ale ve snaze o to, aby ve výsledném díle povstal z množství dat emocionální zážitek. Kolážovitá práce s dochovanými záznamy jim slouží spíše k pochopení a vhledu do mysli obou umělců, než aby toužili publikum poučit a zorientovat ve faktografii, což byla praxe starších hudebních dokumentů. Během letošního léta má tak divák šanci nazřít superhvězdy Cobaina i Winehouse v jejich obnažené bezbrannosti, což je značně zneklidňující zážitek.

Až příliš

„Dal jsi mi dvě hodiny s mým otcem, které jsem nikdy neměla,“ řekla po prvním zhlédnutí Montage of Heck režisérovi Morgenovi dvaadvacetiletá Frances Cobainová. Ještě jí nebyly ani dva roky, když si její otec vzal život a nemá na něj jedinou vzpomínku, i to byl důvod, proč se stala producentkou aktuálního filmu. Morgen tak měl oproti všem předchozím filmařům, kteří se pokoušeli dokumentárně nebo formou fikce ztvárnit příběh frontmana Nirvany, zcela luxusní postavení. Důvěra jak bývalé manželky Courtney Love, tak především dcery mu otevřela dveře k archivu, který zůstával dlouhé roky zapečetěn.

Morgen dostal do ruky krabice se 108 kazetami Cobainových zvukových koláží a mluveného slova, 19 svazků deníků, domácí videonahrávky z dětství i ze soukromí manželského páru Kurta a Courtney a také čtyři tisíce stránek pokreslených jeho výtvarnými nápady. Ponořil se do nich na téměř sedm let, během kterých projekt s přestávkami vznikal, a snažil se přijít na to, kdo se v této záplavě záznamů vlastně ukrývá.

Výsledkem je přísně chronologická, místy animovaná vizuální koláž, v níž Morgen zcela opouští obvyklé schéma hudebních dokumentů a vůbec neřeší, kdy se Nirvana dala dohromady, jak získala nahrávací smlouvu s velkou firmou, proč se v sestavě vystřídalo několik bubeníků či jak se nahrávalo globálně přelomové album Nevermind. Režisér jednoduše předpokládá, že skutečnost, že Nevermind sesadilo z vrcholu žebříčků krále popu Michaela Jacksona, prodávalo se po milionech a otočilo kormidlo hudebního showbyznysu od líbivého popu směrem k syrové kytarové hudbě, je notoricky známá a není třeba ji připomínat. To vše je odsunuto stranou a prostor dostávají Cobainovy postřehy a plány zapisované do deníků nebo natáčené na kazety, kde namátkou zaznívají vyznání lásky tehdejším partnerkám či obavy, že bude okolím vysmívaný a ponižovaný.

Morgen staví dokument jako portrét rodiny, jejíž nefunkčnost se přenáší z generace na generaci. Prostor hovořit tu dostala jen hrstka pamětníků a kromě Cobainovy přítelkyně Tracy Maranderové a spoluhráče z kapely Krista Novoseliće jsou všichni jeho příbuzní. Někteří jako matka, otec, sestra a nevlastní matka ještě nikdy takto obsáhle a otevřeně na kameru nemluvili.

Na pozadí šílenství kolem „největší rockové kapely na světě“ se odehrává příběh hyperaktivního chlapce, jehož rodiče se rozvedli, když mu bylo devět. On se bez většího zájmu kohokoli z nich stěhuje pořád dokola od matky k otci, k prarodičům a zpět. Když se pak sám pokouší najít stabilitu a zakládá rodinu se zpěvačkou Courtney Love, děje se to už pod drobnohledem médií. Bulvár denně přiživuje zprávy o drogové závislosti obou rodičů (pravda) a dítěte, které se prý narodilo s drogovou závislostí (smyšlenka). Takovou pozornost už mladý muž z maloměsta na severozápadě Spojených států není schopen unést.

V denících z této doby vyniká Cobainova emocionalita, nechuť cokoli ze své tvorby vysvětlovat, sklony protiřečit si a především úzkost z toho, že by jej někdo měl nálepkovat, hodnotit nebo ohrozit jeho dceru. Snad nejlépe rozpolcenost a neukotvenost jeho povahy shrnuje záběr na úvodní stránku z jeho zápisníků, kde píše: „Nečti můj deník, když tu nejsem.“ Jen o řádek níž stojí: „Až vstaneš, prosím, přečti si můj deník. Projdi moje věci a přijď na to, kdo vlastně jsem.“ Jako by si od nás – diváků – stejně intenzivně přál obojí a nikdy se nemohl rozhodnout.

Bez soucitu

„Byl jsem rozhněvaný a přál jsem si, aby hněv pocítilo i publikum,“ říká britský režisér Asif Kapadia v rozhovoru pro hudební magazín NME, který dokument Amy natočil coby tragédii situovanou do informační doby.

Na rozdíl od Cobaina, který nemusel snášet tlak předinternetových médií, kdy se paparazzi lepili pouze na Madonnu či princeznu Dianu, Amy Winehouse si léta slávy prožívala v plné síle bulvárních serverů a okamžitého sdílení na sociálních sítích. Fotografové tábořili před jejím domem a sledovali ji na každém kroku, aby noční eskapády nešťastné dívky se sklony k závislostem a bulimii uveřejňovali v přímém přenosu.

Kapadiův film je plně postavený na archivních materiálech, v nichž se prolínají oficiální záznamy z koncertů, soukromá domácí videa, záběry televizních štábů, bulvárních novinářů i amatérů s telefonem. V dnešních časech, které jsou posedlé záznamem událostí více než kdy v historii, nemusely nedostatek materiálu nastavovat záběry na mluvící hlavy. Místo toho autor natočil s pamětníky pouze audiorozhovory, které vysvětlují – nebo vytvářejí kontrapunkt – scénám na plátně. Po úvodních záběrech na okouzlující čtrnáctiletou dívku, která na narozeninové oslavě zpívá Happy Birthday, se divák ocitá tváří v tvář nejúspěšnější britské zpěvačce nultých let a postupně se stává svědkem a spoluviníkem mediální štvanice na nejistou umělkyni, které už nebylo dopřáno natočit třetí desku. Právě tady se probouzí onen Kapadiou zamýšlený hněv.

Film nechává diváka pocítit krutost a zároveň samozřejmost, s níž se Amy Winehouse v letech 2007–2011 proměnila v otloukánka bulváru. Její osobně laděné album Back to Black sice bylo výjimečnou zpovědí nadané autorky, které oslovilo miliony posluchačů. Bodovalo v Americe, což se britským hudebníkům dlouhé dekády nedařilo, a otevřelo dveře nové generaci jazzových a soulových zpěvaček jako Adele. Samu Amy Winehouse však veřejnost začala brát jako hysterku, z jejíchž problémů s drogami i alkoholem bylo v pořádku dělat si legraci. Sláva jako by z ní udělala tvora, s nímž není třeba mít soucit.

A tak zatímco se komici i moderátoři zpravodajských relací baví na její účet, vidíme na plátně talentovanou hudebnici chycenou v pastech osobních problémů. Ovládanou dominantním otcem, který rodinu opustil, když jí bylo osm, šikovně se ale vrátil jako manažer, když se dcera proslavila. Podřízenou přáním manžela Blakea Fielder-Civila, s nímž poprvé okusila heroin a který inspiroval multiplatinové Back to Black. Nenašla proti tomu jinou obranu než nepředvídatelné impulzivní chování, dohromady to není příjemná podívaná. Těžko se pak najde podobné dílo, v němž by divák zažil odvrácenou stránku slávy tak přesvědčivě jako právě v Amy.

Na jejím ani na Cobainově příběhu nakonec není nic heroického. Na slávu nebyli připravení, nepracovali na kariéře systematicky jako třeba Bowie, Madonna nebo U2. Šílenství kolem písní, jimiž vystihli pocity milionů posluchačů, se strhlo takřka přes noc. A není to úspěšný příběh o celebritách z nuzných rozvrácených rodin, jež svojí hudbou oslovily celý svět. Pravdě blíž je portrét senzitivních bytostí nepříliš zvyklých na pozornost okolí, které během dospívání našly útočiště v osamělé kreativitě. Když se pak o ně kvůli jejich umění začaly zajímat davy a hodnotit jejich životy odshora dolů, ukázalo se, že nemají žádný krunýř, který by je ochránil.