České snění

Česko je zemí inženýrů, techniků, traduje se. Auto má být jedním z jeho novodobých symbolů. Hodně se tu vyrábí, kupují, používají. Škoda Auto je chlouba hospodářství. Velké zálibě v autech se přizpůsobují i stavební plány: hustou dálniční síť měli Češi nakreslenou už v době, kdy ještě většina netušila, jak pořádné svezení v autě chutná.

Jenže teď se v zemi inženýrů vyskytla komplikace: na rozdíl od výroby aut, na kterou tady dohlížejí cizinci, „výrobu“ dálnic si řídí Češi sami a ne zrovna dobře. Řada důležitých staveb má dávno po termínu, aniž by se koplo do země (více v článku na straně 17).

Příběh českých dálnic tak do značné míry naplňuje heslo „kdo chce moc, nemívá nic“. Kdyby se Jihočeši v devadesátých letech minulého století spokojili s doděláním trochu delší, ale již zčásti hotové a ne tak problematické (méně mostů, méně obcí) dálnice z Budějovic do Prahy po levém břehu Vltavy přes Písek, už ji mohli mít hotovou. Jenže oni chtěli dálnice dvě – i tu od Vltavy vpravo přes Tábor. Proto nemají ani jednu. Podobných případů je víc.

K čemu?

Česko se v počátcích budování kapitalismu snadno smířilo s tím, že nebude mít německé univerzity. Trvalo ale na tom, že chce mít německé dálnice, a bylo ochotné si je zaplatit. Jenže ambice se ukázaly značně nadsazené.

Nikdo už neví, kolik peněz a času by se ušetřilo tím, kdyby se stát rozhodl pro nějakou levnou variantu modernizace silniční sítě. To mohlo znamenat rozšíření dnešních tahů, někde přidání dvou pruhů,…