Bez Jiráska

Do ztemnělého hlediště divadla ve východočeském Hronově z reproduktorů sborem duní „Heil Imperator! Morituri te salutant!“ a do posledního místečka zaplněný prvorepublikový sál rázem napjatě utichá. „No tak řekněme paní Zagorová. Je to milá holka, všechno…,“ navazuje autentická nahrávka slavného projevu Miloše Jakeše, který v létě 1989 zazněl na uzavřeném jednání československých komunistických pohlavárů v Červeném Hrádku. „No ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok!“ hřímá někdejší generální tajemník komunistické strany. Následuje několik proslovů dalších postav hroutícího se režimu a sál, jemuž vévodí nápis „U nás“, rozezní i hlas současného prezidenta. „Nu, tak pokud jde o Pussy Riot, tak podle mého názoru je to pornografická skupinka,“ říká Miloš Zeman. Nikdo v hledišti nemůže pochybovat o tom, že variace na hru Ireny Douskové Oněgin byl Rusák, kterou sledují v rámci aktuálního ročníku festivalu Jiráskův Hronov, nebude žádná „klasika“.

A nikdo ji tu ani nečeká – z původní národovecké atmosféry už toho na největší celostátní přehlídce ochotnického divadla opravdu mnoho nezbylo. Jirásek se na programu řadu let vůbec neobjevil, na čtyřech scénách střídají klasiku soudobé činohry, tanec, experimentální loutková vystoupení, muzikály či terapeutické divadlo. Vše doprovázejí odborné diskuse a workshopy – a koho divadlo zrovna nebere, může si vybrat z tuctu gratis koncertů nebo se podívat na videomaping, břišní tanečnice a ohňostroj. Pestrá skladba je výsledkem několika zásadních rozhodnutí a je jedním z důvodů, že festival může letos slavit 85 let od založení a každoročně přilákat deset tisíc návštěvníků. Veganských bister, mezinárodního espritu či nejnovějších hitů alternativní scény tu člověk sice mnoho nepotká. Tisíce lidí však na týden spolehlivě mění ospalé východočeské městečko v místo, kde je možné za pár korun vypnout a nasát dnes tolik ceněnou inspiraci.