Návrat české šlechty

Z brány zámku vyjíždějí dva černí koně zapřažení do černého kočáru, vezou rakev pokrytou vlajkou v barvách rodového erbu Czerninů a v ní na poslední pozemské cestě hraběte, který v tom zámku nadvakrát žil. Na čtyři sta lidí, kteří se s Theobaldem Czerninem, oslovovaném česky Děpold, přišli rozloučit do kostela v obci Dymokury – rozvětvená rodina Czerninů z celé Evropy i další šlechtické rody a mezi nimi smutečně odění vesničané –, se do kostela nevejde, zaplněn je i hřbitov kolem něj, kam se bohoslužba přenáší z reproduktorů, a kdo se slzám bránil po celou dobu, na konci se neudrží. To když si slovo vezme Karel Schwarzenberg a vprostřed vět pro zemřelého hraběte Czernina se mu zlomí hlas: „Nevím, zda bych dokázal to co on, zda bych tak se ctí obstál. Věřím jako u málokoho, že Děpoldova duše se ještě prolétla nad rodnými Dymokury a pak šla rovnou do nebe, protože očistec, měl-li ho vůbec zapotřebí, zažil už na zemi.“

Lidé kolem kostela se při těch slovech mimoděk podívají k temným oblakům, z nichž teprve před chvílí přestalo pršet, jako by si představovali, co ta duše asi vidí: vesnici v placaté polabské krajině, kterou jeho předkové kdysi vybudovali a které se ve třicátých letech minulého století říkalo „malá Paříž“. Býval tu kromě cukrovaru, pivovaru, mlékárny, mlýnu i fotograf a taxi. Vidí zámek, z nějž jej nejdříve vyhnali nacisti a hned poté komunisti, do kterého se po čtyřech desetiletích mohl vrátit. Vidí vesnici, v níž už není ani pivovar, ani cukrovar, zato ten…