Zločiny Islámského státu jsou tak brutální, že vystoupily z novin a z televizních zpráv a mluví o nich skoro každý. I muzikanti. „Kdyby poslouchali naši hudbu, tak by nikomu neřezali hlavy, chtěli by maximálně někoho otěhotnět,“ prohlásila minulý týden hvězda reggae Shaggy v rozhovoru, který obletěl svět. Bývalý mariňák v roce 1990 bojoval v první válce v Iráku. Nyní dal státníkům a generálům jednu radu: „Shoďte na to území pytle s jamajskou marihuanou. Zaručuji vám, že válka skončí.“
Shaggyho zatím žádný z důležitých politiků za slovo nevzal, to však neznamená, že by dobré rady v boji se samozvaným Islámským státem nepotřebovali. Naopak. Navzdory bombardování americkými letouny, navzdory vzniku koalice arabských států, navzdory oficiálně nepřiznané, ale probíhající americké spolupráci s íránskými milicemi, navzdory tomu všemu má IS zhruba stejnou rozlohu – srovnatelnou s Velkou Británií – i stejné sebevědomí jako při svém založení vloni v létě. To samozřejmě vyvolává stoupající pochybnosti o plánech, jak nebývale krvežíznivé teroristy zastavit.
Dvakrát měř, jednou řež
Současná taktika je plná opatrnosti, se kterou k Blízkému východu přistoupil Barack Obama. Chtěl se vyhnout složitým válkám v regionu, do nichž se zapletli jeho předchůdci. Stáhl vojáky z Iráku. Proti vůli Hillary Clintonové odmítl zasáhnout do občanské války v Sýrii. Dlouho také odolával pokušení dát se do boje s Islámským státem, apokalyptickým hnutím, které ze syrsko-iráckého chaosu vyrostlo.
Obama zakročil až loni koncem léta. Poté co se extremisté rychle blížili k hlavnímu městu iráckého Kurdistánu, spolehlivého amerického spojence, a začali řezat hlavy zajatým Američanům a Britům. Zůstal však opatrný. Operace stála na leteckých útocích a výcviku umírněných syrských rebelů a irácké armády. Prezident nechtěl razantněji vstoupit do války, jejíž součástí Islámský stát je a která je v první řadě velkou muslimskou občanskou válkou, kde si účty vyřizují sunnité a šíité a své zájmy hájí spousta regionálních mocností. Prioritou bylo nenechat se vtáhnout na jednu ze stran této blízkovýchodní variace na evropskou „třicetiletou válku“. A nesplnit přání Islámského státu. Ten chce Spojené státy vyprovokovat s cílem vyvolat co největší chaos a těžit z něj.
Na základní rámec Obamovy zdrženlivé operace se během minulých měsíců nabalily další, konkrétnější vrstvy. Naposledy dohoda USA s Tureckem z minulého týdne. Tradiční americký spojenec, členský stát NATO, soused syrského a iráckého bojiště, vloni zachmuřil spoustu evropských a amerických tváří. Přes turecko-syrskou hranici až do podzimu vcelku bez problémů přecházeli zahraniční džihádisté a dávali se do služeb Islámského státu. Vláda v Ankaře se odmítla přidat k mezinárodní koalici proti IS. Američanům ani neumožnila používat leteckou základnu položenou pár desítek kilometrů od syrských hranic k průzkumným a bojovým letům.
Přes Turecko také proudila nejpodstatnější část ropy pašované Islámským státem z dobytých území, která byla minimálně v první polovině roku 2014 hlavním finančním zdrojem teroristů. Denně touto cestou získávali odhadem 1–4 miliony dolarů a bez těchto prostředků by chalífát nenarostl do nynější síly.
Podle dlouhé měsíce vyjednávané dohody budou moci Američané využívat zmíněnou tureckou leteckou základnu, čímž výrazně sníží vzdálenost letů nad syrské území. A také rychlost zásahu po vytipování vhodného cíle útoku. Turecko chce dále v poměrně malém, méně než sto kilometrů dlouhém pásu území na severu Sýrie zřídit „svobodnou zónu“. Podle deníku The New York Times touto oblastí vedou klíčové pašerácké trasy Islámského státu. Turecko je může ucpat a nyní k tomu má i své vnitřní důvody, protože předminulý týden ve městě Suruç došlo k prvnímu sebevražednému útoku IS na jeho území.
Přistoupení Turecka, s jeho početnou a kvalitní armádou, k mezinárodní alianci považuje část analytiků za klíčový moment boje proti Islámskému státu. Druhá část znalců je skeptická. Vláda v Ankaře totiž začala dvojitou válku, cílem leteckých útoků jsou také jednotky syrských a tureckých Kurdů, které byly zatím nejodvážnější pozemní armádou v boji s chalífátem. „Buď nyní Turci oslabí stejnou měrou IS i kurdské bojovníky – a pak budeme na stejné úrovni jako dnes,“ říká v rozhovoru pro televizi ZDF například Peter Neumann, šéf Centra pro výzkum radikalizace na prestižní londýnské King’s College. „Anebo nálety zasáhnou více Kurdy, a pak bude aliance proti Islámskému státu v celkově horší kondici než dnes.“
Čekání na druhé 11. září
Ale jak jsme na tom dnes? „Islámský stát se daří zastavit. Jeho rozpínání skončilo a nevidím mnoho míst, kam by se v blízké budoucnosti mohl rozšířit,“ říká mimo záznam diplomat analyzující dlouhé roky dění v regionu. IS podle něj naráží na své přirozené hranice. Dobyl pouštní, řídce osídlené, sunnitské oblasti západního Iráku a východní Sýrie, kde by bez zásahu koloniálních mocností podle řady historiků vznikl jednotný stát už před sto lety, po rozpadu osmanské říše. Nedokáže se však zmocnit oblastí obývaných šíity či Kurdy.
„Maximálně může v Iráku dobýt ztracený Tikrít nebo dále etnicky vyčistit některé venkovské oblasti. V Sýrii pak dokáže nanejvýš obsadit Aleppo, ale prostor pro velkou expanzi už také není,“ komentuje citovaný diplomat a specialista na Blízký východ. „Zastavit se tedy teroristy daří. Nevidím ale, že by měl někdo strategii, jak IS opravdu porazit a vykořenit. Zdá se mi, že to ani není priorita.“
Za úspěšné přežívání chalífátu může i malý zájem, který o něj zatím západní státy projevují.
To je možná překvapivá zpráva. Čtenář, který zná hrozivá videa pouštních teroristů, nejspíše předpokládá, že boj s islámskými extremisty je i na vrcholu mezinárodní agendy. Také podle analýzy týdeníku The Economist ale chalífát přežívá hlavně díky tomu, že pro nikoho není jeho zničení prioritou číslo jedna.
To je třeba vysvětlit krátkým pohledem na blízkovýchodní geopolitickou pavučinu: Amerika chce především omezit své vojenské angažmá na Blízkém východě. Evropská energie se soustředí na problémy v eurozóně a na východě Ukrajiny. Pro Saúdskou Arábii a menší ropné monarchie je prioritou boj proti vzestupu Íránu. Pro Írán je zase přední zájem udržet Bašára Asada v čele Sýrie. Turecko chce naopak Asada primárně svrhnout a s ohledem na svou rebelující kurdskou menšinu zabránit vzniku kurdského státu na svých hranicích. Bašár Asad za hlavního nepřítele považuje zbylé syrské rebely. Dokázal to naposledy v červnu, kdy je nechal letectvem bombardovat právě ve chvíli, kdy na severu země bojovali s postupujícím Islámským státem.
Pohled na mapu z bojiště ukazuje omezené cíle spojenců. Jejich bomby dopadají v naprosté většině na území na hranicích IS, úplně nejčastějším místem bombardování je Kobani, místo slavné bitvy na syrsko-tureckých hranicích. Stíhačky tedy pomáhají kurdským, šíitským nebo iráckým jednotkám v jejich pozemních operacích, ale útoků na vnitrozemí chalífátu je poměrně málo.
Prioritou letecké kampaně jsou co nejnižší ztráty na životech civilistů. Tři čtvrtiny letadel se na základny vracejí, aniž by shodily bombu, protože spojencům chybí dostatek skutečných cílů, na které by mohli zaútočit. Bez většího množství špionů nebo spolehlivé pozemní armády, jež bude letadla přesně navádět, se to nezmění. Momentálně se však žádná vojenská pozemní operace nechystá.
Arabské sunnitské země k ní nemají dost sil, protože se Saúdská Arábie zamotává do neúspěšné operace v Jemenu a malé Jordánsko vydává celou energii na uhlídání hranic a zvládání více než půl milionu syrských uprchlíků. Západ k invazi, která by rozsahem připomínala válku v Iráku, nemá vůli, peníze a po minulých neúspěších asi ani sebevědomí. „K tomu by byl nutný ďábelský útok na Evropu či Ameriku, který by vyvolal větší hrůzu než dosavadní akce IS. Něco podobného jako 11. září,“ píše Bruce Newsome, profesor bezpečnostních studií na Kalifornské univerzitě v Berkeley. „Je ale šílené na něco takového pasivně čekat.“
Budování státu
Islámský stát má tedy dost času přeměnit se v opravdový stát. Jeho hlavním zdrojem financí už není pašování ropy, ale klasický výběr daní od obyvatel svého území, placení poplatků za služby a cla od obchodníků, kteří dovážejí zboží ze sousedních zemí. Špičkami chalífátu jsou bývalí profesionální vojáci a rozvědčíci režimu Saddáma Husajna, kteří dokážou lépe než jiní, nezkušení rebelové ovládat dobyté území. IS už dokonce začal obyvatelům vydávat občanské průkazy. Podle The New York Times dělá i tak detailní administrativní úkony, jako je kontrola krabiček první pomoci v dopravních vozidlech nebo vydávání regulací pro rybolov, jež mají zabránit nadměrnému výlovu.
Vymazání IS z mapy není prioritou také proto, že zatím mimo své území příliš neútočí a na zmíněné druhé 11. září stále čekáme. V oficiálních videích sice chalífát hrozí každému bezvěrci, nicméně úspěchy jsou zatím přece jen omezené. Libyjská pobočka po několika prohraných bitvách kontroluje jediné město, rodiště Muammara Kaddáfího Syrtu. V Tunisku dokázali extremisté dvakrát zaútočit na turistické cíle, v Egyptě přibývají útoky spřátelených bojovníků na Sinajském poloostrově a v Tádžikistánu na stranu IS přeběhl šéf tajné služby. Velká expanze zůstává v oblasti džihádistické propagandy a fantazie, nikoli v realitě.
To se ale může snadno změnit. Už jen samotná existence chalífátu inspiruje k akci a radikalizaci zmatené a naštvané muslimy na celém světě – ve službách IS nabírají zkušenosti muži a ženy z osmdesáti zemí světa. V posledním měsíci se také objevily dvě alarmující zprávy o snahách extremistů propašovat do Evropy své bojovníky. Norská tajná služba zveřejnila, že se IS a Fronta an-Nusrá, syrská pobočka al-Káidy, pokusily vmísit mezi běžence, kteří do skandinávské země měli přijít v rámci uprchlických kvót. Odhalila je až norská tajná služba při podrobné kontrole Syřanů, kteří byli Norům doporučeni k přesídlení pracovníky Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR).
Ve službách Islámského státu nabírají zkušenost muži a ženy z osmdesáti zemí světa.
Německý deník Die Welt pak zveřejnil podobně znepokojivou investigaci o vytváření buněk IS v Evropě. Text stojí na anonymní výpovědi německého pracovníka tajných služeb na Blízkém východě, který popsal putování členů IS mezi uprchlíky přes Balkán a prodej evropských cestovních pasů džihádistům, jejž organizuje bulharská mafie. Jsou to první varování, bez dalších dostupných informací. Ukazují ale dobře rizika spjatá s přetrváním Islámského státu, který dokáže podobné akce ve větším měřítku organizovat.
Hra na Irák
Je tedy otázkou, jak vlastně Islámský stát porazit, pokud masivní vojenská intervence není (do případného velkého teroristického útoku) reálná. „Musí být pod tlakem v Sýrii i v Iráku, jinak z jedné země uteče a konsoliduje se v té druhé,“ vysvětluje v rozhovoru oceňovaný reportér Wolfgang Bauer z týdeníku Die Zeit, který ze Sýrie a z Iráku přivezl desítku detailních reportáží. „V Iráku úspěch předpokládá hlavně myšlenkovou změnu: přiznání, že Irák už neexistuje.“
Islámský stát podle něj – a tento názor sdílejí prakticky všichni znalci oblasti – nezmizí, dokud při něm opravdu budou stát sunnitské kmeny západního Iráku. Dnes ho považují za spojence, rozhodně za menší zlo, než jsou centrální bagdádská vláda či šíitské milice, které jsou zatím jediné schopné IS porazit. „Ale ty vypalují, masakrují, ničí dobyté sunnitské vesnice,“ říká Bauer, který s milicionáři strávil několik týdnů. Mezinárodní koalice podle něj musí nabídnout sunnitům alternativu – maximální autonomii, faktickou nezávislost na vládě v Bagdádu. „A tím ukončit hru na Irák.“
Situace v Sýrii je zmatenější a nepřehlednější, pozitivní zprávy se ale z bojiště dají vyčíst. V minulých týdnech se z několika měst stáhl syrský režim. Armáda Bašára Asada během tří let války ztratila polovinu mužů a Asad minulý týden přiznal, že se kvůli nedostatku sil nyní koncentruje na udržení hlavního města a pásu území na západě Sýrie. Těží z toho především dvě nové koalice rebelů, na severu aliance islamistů a u hranic s Jordánskem poměrně umírněná Jižní fronta. Obě jsou podporované mezinárodní koalicí a sousedními sunnitskými zeměmi a mohly by se časem stát skutečně silným nepřítelem Islámskému státu.
Je však zřejmé, že ani irácké politické řešení, ani výrazné posílení syrských rebelů brzy nepřijde. Rychlá porážka Islámského státu je momentálně asi tak realistická jako možnost, že někdo ze světových státníků opravdu nad chalífátem rozpráší v úvodu zmíněnou tajnou zbraň z Jamajky.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
