Dědečkům vstup zakázán

Jsou prázdniny. Je dovolená. Vlastně je „dovolená“. Naše tradiční babičkovská dovolená. Jezdíme už léta do kempu na pomezí Vysočiny a jižních Čech. Zastavil se tu čas. Od dob socialismu beze změn – neobnovován, nerekonstruován, nemodernizován, ba co víc, chátrající a jen velmi spoře udržován. Jak říkají rodiče: socík. Jezdíme babičky a vnoučata. Dědečkové, a především rodiče, mají totiž zákaz účasti.

Letos nás je šest babiček a 18 vnoučat. Slušné skóre. Bydlíme v sešlých chatičkách vzor pionýrský tábor, umývárna a WC 250 metrů, rybník 350, stánek s občerstvením vzdálen 300 metrů – ale les metr a potok padesát.

Uvnitř chatek ledničky zřejmě nalezené ve sběrných dvorech, jejich hluk připomíná motocykl nižší kubatury. Vaříme na vařičích. Kuchyň vybavená pro společné vaření tu není, hrnce vozíme s sebou.

V chatce spí se mnou moje dvě vnučky a dva vnuci ve věku od čtyř do sedmi let, dva větší spí ve vedlejší chatce s druhou babičkou. Je vedro. Enormní vedro, letošní rekordní horký den. Ani v lese se již nedá normálně vegetovat, z rybníka se stala teplá nehybná louže, potůček teče čúrkem.

Ráno se spí dlouho a budí se postupně. Sprint na záchod 250 metrů. Vyhledat na každého dva kusy oblečení a pokud možno sudý počet bot. Najít správný kartáček, kelímek, k této soupravě příslušné dítě, vyhnat vyčistit zuby do umývárny. Rozpéct rohlíky v remosce, namazat tucet rohlíků, uvařit teplé pití. Přejít k rybníku, navléct, zkontrolovat a dofoukat 4 x 2 komory plavacích rukávků, zacpat ucho vnučce, které jí před týdnem píchali.

Oběd. Vrchol denní činnosti. Odklusat dvakrát 300 metrů umýt nádobí, každý má jen jeden talíř, lžíci a hrneček. Polední klid nereálný, v chatičkách je skoro padesát stupňů Celsia.

Konečně přichází večer, všichni ožívají. Večeře. Běžíme umýt nádobí – krása, dřez pod širým nebem, letos s výhledem na obilné pole a zapadající rudé slunce. Běh se škopkem s umytým nádobím zpět k chatkám. Starší děti totiž oznamují, že za tři minuty je nástup na tradiční „šipkovanou“. Ti větší ji připravují těm malým – jde se po šipkách, plní se úkoly a odpovídá se na otázky úměrné věku, třeba „vyjmenuj tři druhy dinosaurů“ a podobně. I my babičky se těšíme na šipkovanou – děti konečně zmizí na půl hodiny v lese a my prchneme na pivko ke stánku. Starší ručí za malé a tak to funguje již více než deset let.

Ještě ani nestačím pomyslet na orosený půllitr, a nejmenší vnouče sebou flákne na cestě a do krve si odře koleno. Dobrý, to nic, to je normální. Ajatin, náplast, pofoukat. Obléct dlouhé tepláky, nastříkat proti komárům, to vše šestkrát… a menší vnučka začne v chatičce blinkat – asi z vedra nebo z vody, čert ví. Dobrý, to nic, to je normální. Vypláchnout pusu, umýt podlahu, převléct, uložit do postýlky, pohladit, uklidnit. Jít vymáchat hadr, vyprat triko. Pláč. Já chci jít taky. Nejde to. Lež, povím ti pohádku. Můžeš si vybrat jakou.

Odchod ke stánku nepřipadá v úvahu, takový nelida nejsem. Vrací se starší vnuk, který šel v tom zmatku bez bot bos. Že to takto v lese nejde, zjištěno na prvním stanovišti – byl vrácen. Řev. Já chci jít s nimi. Nejde to. Už je nenajdeš. Povím ti pohádku. Můžeš si vybrat jakou. Než je obě dopovím, banda se s hurónským pokřikem a ňamkami za odměnu vrací z lesa. Kdo poví pohádku mně? Vybrala bych si tu o bludném kořenu – jak děti zabloudí a dlouho, dlouho hledají cestu z lesa, nebo tu o pivní chaloupce?

Kateřina Vaculová,
sedminásobná babička