ČNB a kurzové dilema

Zásah centrální banky v listopadu před dvěma lety dával smysl. V ekonomice vládl pesimismus, domácí poptávka byla slabá, deflace se blížila na dohled. S úrokovými sazbami nešlo hýbat, respektive ČNB se nechtělo jít s nimi pod nulu, kvantitativní uvolňování v české kotlině nedává smysl, zbýval kurz koruny. Je pravděpodobné, že na podzim 2013 byl reálný kurz koruny mírně nadhodnocený vzhledem ke stavu ekonomiky, a oslabení koruny dávalo smysl. Reakce laické veřejnosti i části odborného publika byla kritická, místy bouřlivá. Ve smysluplnějších debatách se ale již tehdy vynořila otázka, jak a kdy ČNB s mimořádnou politikou slabé koruny skončí. Nyní se koruna poprvé od listopadu 2013 poprvé dostala na hranici 27 korun za euro, kterou je ČNB připravena hájit (a musela hájit), a otázka načasování a způsobu „exitu“ se vrací v plné síle.

Pokud byste před deseti lety někomu tvrdili, že je normální, aby v době, kdy ekonomika roste čtyřprocentním tempem, byly úrokové sazby nulové a centrální banka intervencemi oslabovala kurz měny, asi by vás považovali za blázna. Jenže tehdy ještě nikdo netušil, že před námi je největší globální krize od třicátých let 20. století, následovaná evropskou dluhovou krizí a že česká ekonomika projde dvěma recesemi krátce po sobě, které zdecimují domácí poptávku a přinesou riziko japonského deflačně-depresního scénáře.

Ten se naštěstí nekoná. I díky ČNB. Oživení je patrné v každém koutě…