Zóna

Sedmapadesátiletý britský spisovatel a esejista Geoff Dyer je mistrem v prošlapání paralelních a mimoběžných cestiček místy, kudy už před ním prošli jiní. Napsal estetickou práci o „barvě paměti“,  příručku „o józe pro lidi, kteří ji nechtějí cvičit“, nebo moderní variaci na Smrt v Benátkách.  Podobně je na tom i jeho u nás první přeložená kniha,  antifilmologická analýza jednoho z nejanalyzovanějších snímků všech dob – Stalkera od Andreje Tarkovského.  Co lze říct nového k velmi nevěrné adaptaci povídky bratří Strugackých, která působila v době svého vzniku, v roce 1979, jako duchovní zjevení? Byla to zpověď ruského intelektuála, jenž se cítí omezený v Sovětském svazu? Byla to předzvěst Černobylu?

Dyerova metoda, jak zodpovědět otázku, proč je Stalker jedním z nejuhrančivějších děl v dějinách kinematografie a vůbec filmem, který mění naši představu o tom, co může být film, se zcela rozchází s akademickými trendy. Dyer zdánlivě jen přepíše bohatým literárním jazykem, co vidí na plátně a co ho v tu chvíli zrovna napadá, ale nic konkrétního nezkoumá. Ovšem způsob, jakým nám předvede práci s proudem vlastního vědomí, jež je ponořeno do filmu jako do proudu vody, má nejen ryze poetické kvality. Dyer se nebojí nebýt vznešený, nepokleká před Stalkerem a Tarkovským v posvátné bázni. Naopak, neustále se ptá a zpochybňuje.  Jeho „čtení“ filmu je sem tam heretické a vyloženě komické, vrcholná subjektivita psaní se chvílemi pohybuje na tenoučké hranici grafomanského blábolu.

Ale uprostřed této zdánlivé roztěkanosti najdeme upřímné tázání po tom, co nám dávají filmy a jak se vypořádat s ústřední otázkou Stalkera: Kdyby existovalo na světě místo-zóna, kde by se nám mohlo splnit nejniternější přání, co by to bylo? Dokázali bychom si to opravdu přát a chtěli bychom, aby se nám to splnilo? Nic nevystihuje Dyerův styl lépe než vzpomínka na výrok jeho otce o tom, čeho v životě nejvíc lituje a co už nestihne: „No, možná jsme s maminkou mohli jíst víc špeku.“

Geoff Dyer: Zóna
Přeložil David Petrů, Paseka, 224 stran