Pokec u šejků

Jsem bez práce. Ještě před pár lety by dvě typovky na dopravní letadlo a několik tisíc nalétaných hodin znamenaly pohodlnou existenci. Samozřejmě doma, s jistotou pravidelné měsíční pomlázky na účtu, a když už někam na zkušenou, tak s jistotou šťastného návratu do náruče mateřské aerolinky.

Zlaté časy jsou fuč a už se nikdy nevrátí. Mám za sebou dvouleté dobrodružné angažmá u jisté asijské aerolinky a zítra se pokusím o štěstí u bohatých šejků v Zálivu.

Naleštěné a zaprášené město v poušti, hotelová hala je cítit klimatizací a kávou s kardamomem. Zítřejší dlouhý den začne ráno registrací a kontrolou dokladů. Pak test, krátký let na simulátoru, test IQ a zkouška z angličtiny sestávající v pohovoru se softwarem. Kdo přežije zítřek, čekají na něj pozítří skupinové hry a pak konečný pohovor.

V ranní hale se schází sedmnáct postav v oblecích. Dopravní piloti se nedají splést. Hranaté kufry na kolečkách a neurčitý věk. Zdravím se s kolegou Slovákem, známe se z dávných dob, kdy jsme oba létali u naší slavné národní aerolinky. Lezeme do mikrobusu, všichni jsou samá legrace, jako by o nic nešlo. Za chvíli sedíme v učebně a přichází šejk v bělostné košili, s rouchem na hlavě. Vítá nás. Pár minut nato sedím v lavici s testem v ruce. Znám, znám, dál, další. Odškrtávám otázky, všechny jsem je už viděl a štěstí přeje připraveným. První kolo je vítězné, o tom nepochybuji.

Čekám na chodbě u výtahu, postarší instruktor vyvolává jména. Jako dlouholetý pilot boeingu doufám, že mě nepotká naschvál v podobě airbusového simulátoru. Bohužel potká. Trošku jsem s tím počítal, v Praze jeden mají, a komu jde o zlatý džob, nakonec se na tu sedačku na hodinku posadí, i kdyby to mělo znamenat čekání do dvou do rána. Teď už naostro sedím mezi neznámými tlačítky, namísto kniplu pověstný joystick, všechno v kokpitu je jinak a zkouška začíná. Chlapík, který mi dělá kapitána, ale dobře ví, že tohle není moje kancelář, a tak mi pomáhá, co to jen jde. Jsme ve vzduchu a ejhle, s airbusovým sidestickem je možná všechno ještě jednodušší. Precizně odlétám základní cvičení, pak nám hoří motor, uhasíme ho, vyhlásím nouzi a pár minut nato posazuji velký airbus na dráhu. Cvičení je u konce a prý „See you later!“.

Jdeme dál. Angličtina jak pro cvičenou opici, test IQ trochu v tísni, ale mám toho hodně za sebou a znám sladké tajemství. Tahle kapitola nikoho ze sedla nevyhodí.

Ráno nás bylo sedmnáct, teď přichází šejk se složkou a já vím, že koho přečte, ten končí. Zazní čtyři jména, já a kolega Slovák zůstáváme ve hře.

Skupinové hry. Dostanete za úkol postavit ze stavebnice tunel a vozík, který tím tunelem projede, máte na to půl hodiny. Tohle taky znám, hlavně nespěchat, poslouchat, nepřekřikovat ostatní a zapojit se nenásilně do hry. Kdo chce šéfovat, rychle poletí domů, ještě dneska.

Tunel se kácí, vozíku chybí kolo, ale do tunelu nezajede, protože je konec.

Teď ještě závěrečný pokec. Posazují mě ke kulatému stolu, naproti hromotluk, Němec se slámovými vlasy. Promlouvá jak Terminátor. „Chceš tu zůstat? Myslíš to vážně? Byl jsi tu někdy v létě?“ „Jasně, chci. Jasně, byl.“ Pak pár otázek na má předchozí působiště. Nakonec připustím, že bych vzal i místo na airbusu, pokud by to jinak nešlo, ale vyznávám se z celoživotní lásky k boeingu. Tím to můžeme uzavřít a jde se zase čekat.

Přichází šejk, doufám, že to bude naposledy. Nasazuje zkroušenou tvář a dělá, že bude zase číst jména ze seznamu, jenže tentokrát tam žádná nejsou. Vozíčky ani pokec s Terminátorem nikoho nevyřadily. Mám to doma.