Dopisy

POSLANECKÉ NEPOHODLÍ

RESPEKT 29/2015

K trefné poznámce Silvie Lauder bych ráda doplnila další zajímavosti o fungování britské Dolní komory, které jsem se dozvěděla při návštěvě této pozoruhodné instituce a kteroužto návštěvu s místním průvodcem bych vřele doporučila i našim poslancům (otázka je, kolik z nich by rozumělo výkladu v angličtině).

Na poslance totiž nečeká jen nepohodlí ve formě pověstných zelených lavic, ale dokonce i možnost stání při jednání – počet míst k sezení je totiž nižší než počet poslanců. Při důležitých jednáních je tedy třeba přijít včas a „urvat“ jakékoli volné místo. Pozdě příchozí to prostě musejí na kraji prostát. Dále je zajímavé, jak probíhá hlasování – i při dnešních technologických možnostech se stále ctí starý postup, kdy poslanci hlasující „NE“ se zařadí do jedné fronty, poslanci „ANO“ do druhé a postupně procházejí kolem zapisovatele, kterému sdělí své jméno a hlasování. To platí i pro premiéra. Nemluvě o přímo hmatatelné blízkosti poslanců interpelujících premiéra či ministry v kotli uprostřed jednací místnosti. Jaký rozdíl oproti pohodlí českého vyvýšeného pultíku pro řečníky.

Děkuji paní Lauder také za nádherný a inspirativní rozhovor s paní Prym. Je skvělé, že vedle známých osob dokáže Respekt přinést tak zajímavé (a mnohdy zajímavější) rozhovory se zdánlivě neznámými lidmi, kteří mají co říct (jaký rozdíl oproti přímo zoufalým rozhovorům se současným premiérem či paní pražskou primátorkou – a to nemám na mysli kvalitu vedení rozhovoru ze strany Respektu).

Helena Sedláčková, Praha

PŘÍLIŠ BEZPEČNÁ HRA

RESPEKT 24/2015

Mám několik poznámek ke kritice nové knihy Michala Viewegha. Píšete, že „vedlejším produktem lehkosti je jistá míra povrchnosti, jež bývá autorovi pravidelně vyčítána – a Vieweghem stejně pravidelně odmítána“. Jak tedy vypadá dílo jdoucí „do hloubky“? Je to dlouhými roky prověřená klasika, jež byla v době vzniku možná osočována podobně? Netvrdím však, že je pan Viewegh současný Dostojevskij.

Podotýkáte také, že „se nevyhnul ani svému tradičnímu klišé – vyjmenovávání atributů bohatství“. Ale on v tomto světě skutečně žije. Má snad proto psát o životě sociálně slabých, aby si pak obratem od kritiky a bulváru vysloužil nařčení z pokrytectví? Srovnání s filmem pana Sedláčka, kterého považuji za nejzajímavějšího režiséra současnosti, mi přijde poněkud mimo.

„Viewegh se zkrátka dostal do situace, že psát a být čten jinak by představovalo radikální proměnu poetiky.“ Proč by měl měnit svůj styl na přání literárního kritika?! To snad neudělá žádný tvůrce.

Přiznávám, že mne knížky pana Viewegha skutečně baví, nalézám v nich spoustu skvěle odpozorovaných situací z každodenního života, hlubokých/povrchních životních pravd a humoru. Dokonce, ó hrůzo, nechám si k letošním Vánocům tuto jeho novou knížku nadělit a těším se, až si ji na Štědrý den otevřu.

Ing. Břetislav Kovář, Ostrava