Den zamlklé matky

Dneska mě čeká revize. Nenechte se zmást, nejsem kominík, nedělám do kotlů ani nic podobného, jdu totiž na revizi dělohy. Proto se mi nevstává dobře. Jako by název diagnózy „zamlklé těhotenství“ a podstata slova „zamlklý“ plynule přešly z nevyvinutého plodu na matku.

Musím vstát, nesmím se najíst ani si dát kafe, to nezvládnu. Automaticky si ale kafe udělám. Do háje. Nalačno. Vyrážím a připadám si, jako kdybych šla na popravu. Koupím si noviny, věřím, že se díky nim budu cítit líp. Paradoxně. Kvůli všemu negativnímu ve světě si vždy uvědomím, jak se mám dobře.

Dneska to nefunguje. Čtu a intenzivněji prožívám každou zprávu. Najednou to na mě padne. Nevím, jestli je to smutkem nad sebou samou, nebo mě to všechno tak dojme, že začnu brečet. Je to takový ten brek, který nejde zastavit, asi to znáte. Řvu a řvu. Naštěstí vychází sluníčko, do tramvaje, která sjíždí serpentinami k Malostranské, krásně svítí. Jsem ráda, můžu si nasadit sluneční brýle a zamaskovat tak rozteklou řasenku.

Jako bych tím řevem vyplavila veškeré své pocity. Citově vyprahlá se nechám v nemocnici zaregistrovat. Dívám se kolem sebe: samé těhotné, tatínkové s autosedačkami, návštěvy s kyticemi, radostné tváře, kromě nás čtyř odsouzených na lavici, kde čekáme na zákrok. Porodnice, kterou znám, kde jsem předtím dvakrát rodila, kde se mi vyplavilo tolik endorfinů, najednou takto pozitivně nepůsobí.

Znám tu budovu jako barevnou, oranžové lino na zemi, barevné židle, všechno světlé, výhled na nábřeží – nádherný za jakéhokoli počasí. Ale ne, tohle oddělení takové není. Všude jen bílo-zelené kachlíky, neonové světlo, pět postelí na jednom pokoji, kde jsou okna potažená fólií, na nábřeží vidět není a depresivní náladu dokreslují nejlevnější Ikea hodiny, jejichž „tik tak“ je nesnesitelný.

Konečně jsem na sále. Anestezioložka je připravená, připojí mi kanylu a čeká, až omdlím. Nerada nad sebou ztrácím kontrolu, ale už je pozdě… Najednou jsem zase na pokoji, odkud jsem šla po svých, a sestřička se mě ptá, jak se cítím. Scéna jak z Jamese Bonda, který se probouzí po silném zásahu nepřítele do hlavy. „Nevím,“ odpovídám po pravdě. Prvních pár vteřin nevím, kde jsem, co tam dělám, proč tam jsem.

Dojde mi to během chvilky, kdy se mě spoluležící zeptá, jestli jsem tu také kvůli přerušení. Jaképak přerušení? Proboha! Můžete přerušit soulož, karetní hru, stavbu baráku, ale těhotenství? Jakpak můžete pokračovat v něčem, jako je přerušený život? Jediné, co se dá dělat, je modlit se. Modlit se, věřit, spoléhat, že budete moct v budoucnu otěhotnět.

Paní vykládala, že ona je na „přerušení“ dobrovolně, protože se jim další dítě do auta nevejde. Ať jde do háje! Kdybych mohla, tak si koupím třeba i autobus, jen tady teď nebýt. Kašlu na to, neodpovím jí. Ona za to nemůže, jsem ochotná ji i pochopit, ale dneska ne. Možná někdy jindy. Milá paní neznámá, sorry!

Potřebují myšlenky soustředit na nějaký krátkodobý plán – jídlo. Nejedla jsem už osmnáct hodin. Je mi zle – přisuzuji to tomu hladu. Veškerou energii soustředím na chuťové buňky: zkouším je, na co by měly chuť. Ano, to je ono, vychlazená plzeň, hamburger, hranolky! Naposledy jsem tohle jídlo jedla se švagrovou asi před rokem a teď se mi ta chuť vybavila tak intenzivně, že si to musím dát. Sice mě nehoní mlsná, jak se říká, těhotná už nejsem, ale hlad mám veliký – jedla bych minimálně za tři.

Personál se s námi rozloučí, sestřička nám popřeje hodně štěstí, pozdraví „na shledanou dámy“ a odejde. „Na shledanou…“ Je to jako s tou revizí. Zavedený pojem, člověk to řekne automaticky, bez ohledu na asociace a jiný význam slova. Rozloučím se se sestřičkou hlasitým a důrazným SBOHEM a jdu pryč. Na shledanou rozhodně ne, jestli Pánbůh dá, tak na tohle oddělení chci co nejdříve zapomenout a kéž by mě už tady nikdo nikdy neviděl.