Zemřel Fidel Castro. Muž, který držel Kubu pod krkem

Fidel Castro je konečně minulostí. Kuba, poslední nesvobodná země v Latinské Americe, má šanci se nadechnout.

Nezdržujme se dlouhým popisem Fidelovy kariéry. Byla to bezpochyby charismatická osobnost, génius totalitní moci, který se dokázal udržet u vesla za všech okolností - přežil ostatně jedenáct amerických prezidentů. Jako polehčující okolnost mu připišme, že v 50. letech nesvrhl fungující demokracii, ale prohnilou diktaturu. Třeba měl i dobré úmysly, kdo ví; avšak rozhodně je nenaplnil.

Vládl jako archetypální latinskoamerický generál, věznil, mučil, držel svoji zemi pod zámkem. Přivedl ji na mizinu, a navíc ji psychologicky zmrzačil. Kubánci si dnes neumí představit život bez něj. Celé generace vyrůstaly v jeho stínu; uvyklé čekat na projev všeználka, který myslí za ně. Ti, kteří ze země utekli, teď slaví v Miami. V Havaně vládne zaražené ticho.

Nikdo neví, co bude s Kubou dál. Fidel i ve své křehké, stařecké podobě zůstával symbolem, živoucím oltářem revoluce. Během soboty se promění na popel a s ním se rozplyne i mrak nad ostrovem. Jeho bratr Raúl může udělat na konci života dobrý skutek: vyhlásit přechod k demokratickému zřízení, vypsat volby a odejít někam zpytovat svědomí. Druhá možnost je vojenská diktatura - o to tvrdší, že se bude muset obejít bez podpory svého jediného proroka.

Kuba si zaslouží šťastnější budoucnost. V pátek zemřel muž, který ji desítky let držel pod krkem. Není spravedlivé, že mohl dožít v klidu a na svobodě.

…

U příležitosti Castrova úmrtí odemykáme následující komentář a také kubánskou reportáž Jdu proti Castrovi.

Zahraničněpolitičtí pozorovatelé, kteří po prohraných listopadových volbách považovali Baracka Obamu téměř za politickou mrtvolu, se v posledních týdnech nestačí divit. Americký prezident v rychlém sledu nejdříve dosáhl historické dohody s Čínou o boji se změnou globálního klimatu. Krátce nato prezidentským výnosem prosadil ve Spojených státech mnoho let odkládanou reformu přistěhovalectví. A nakonec jako třešničku na dortu těsně před Vánoci oznámil ukončení diplomatické a částečně i obchodní blokády komunistické Kuby, která trvala padesát čtyři let a zdála se být pro mnoho amerických prezidentů nedotknutelným tabu.

Kritika rozhodnutí se objevila vzápětí. Diktátoři Fidel a Raúl Castrovi vyhráli, říkají někteří. Despotický režim zůstává despotický, Američané zmírňují tlak a výměnou nedostávají žádné zásadní ústupky. Kubánci sice propustili několik politických vězňů a součástí dohody byla výměna skutečných nebo domnělých špionů, na podstatě kubánského režimu, jehož vůdce má teď za sebou historický telefonát s Bílým domem a chystá se údajně na letošní návštěvu Washingtonu, se ale nic nemění.

Legenda o nepříteli

To je v podstatě pravda. Americké kroky nejsou výsledkem vyjednávání (to se vedlo pouze o výměně zadržovaných agentů), ale jednostranným krokem současné administrativy. Důvodů, jež k němu vedly, je několik a samotný krok představuje nikoli završení úsilí, ale riskantní změnu taktiky. Zda bude úspěšná, není vůbec zaručeno, v každém případě tu ale začíná úplně nová partie.

Jisté totiž je, že dosavadní tlak na „ostrov svobody“ nefungoval. Plošná blokáda země snad aspoň zdánlivě dávala smysl v dobách studené války, kdy byl svět přehledně rozdělen na dva bloky a finanční systémy nebyly ani zdaleka tak integrovány a technologicky propojeny jako dnes. Cílem plošných sankcí bylo způsobit ekonomický úpadek země a vyburcovat skrze něj obyvatelstvo ke vzpouře. Fidel Castro však tento tlak nejdříve s pomocí spojenců v komunistickém bloku a později s přispěním vlastní urputnosti a Huga Cháveze nejen ustál, ale obrátil ve svůj prospěch. Pro totalitní režim není větší dar než silný vnější nepřítel, proti němuž je možné mobilizovat obyvatelstvo.

Obraz malého hrdinného ostrova vzdorujícího půl století tlaku takového nepřítele se stal standardní interpretací situace nejen na Kubě, ale po celé Latinské Americe. Ohrožením bylo možné vysvětlit vše – od ekonomického úpadku až po polovojenský režim „nutný“ k obraně země či zavírání politických vězňů, již údajně v žoldu nepřátelské mocnosti fungují jako domácí pátá kolona. Jestliže si i dnes představitelé demokratických latinskoamerických zemí občas zaskočí na Kubu nechat se vyfotografovat s Fidelem, je to proto, že legenda o udatném revolucionáři, jenž se vzepřel nejmocnější zemi světa, zůstává živá.

Obamův tah má ale samozřejmě i vnitropolitický rozměr. Kubánské embargo přetrvalo také díky nevšední politické konstelaci uvnitř USA, kde se komunita kubánských emigrantů koncentrovaná v několika málo volebních okrscích na Floridě stala shodou okolností jazýčkem na vahách amerických prezidentských voleb. Kdo si vzpomene na legendární souboj Bush-Gore, který v roce 2000 rozhodly řádově desítky hlasů právě z Floridy, ví, o čem je řeč. Kubánská komunita, dlouho v drtivé většině podporující nekompromisní postoj proti Fidelovi, však prošla generační výměnou a dnes v mírné většině vykazuje touhu po uvolnění poměrů, obchodní výměně a možnosti volně cestovat do své bývalé vlasti.

Ať Kubánci přemýšlejí

Barack Obama teď zbavil kubánský režim nepřítele. Krok má své vítěze i poražené, během dlouhého trvání kubánského režimu dochází ke generační výměně také uvnitř nevelké kubánské opozice. Staré tvrdé jádro, které odmítalo jakýkoli dialog s totalitním režimem, se ocitá kvůli oteplení vztahů v úzkých a někteří jeho představitelé popisují Obamův krok jako zradu. Nová vlna, reprezentovaná například blogerkou Yoani Sánchezovou, ale říká, že sice nemá zatím velký důvod k oslavám, pro novou situaci nicméně projevuje pochopení. Právě Sánchezová, které na jejím blogu Generación Y odpověděl na otázky i samotný Obama, napsala, že věří, že kubánský David nemůže dlouho žít bez svého amerického Goliáše.

To je v podstatě hlavním smyslem americké změny kurzu. Kubánský režim bude muset svým obyvatelům nově vysvětlit, proč, když je teď nikdo neohrožuje, jsou vlastně chudí, nebo proč nemohou chodit k volbám stejně jako jejich kolegové ve zbytku Latinské Ameriky. Otevřenost v moderní době může být pro diktátory zásadní problém a jádro opatření míří především k rozvoji kubánských telekomunikací. Odhození předpotopní izolace Kuby znamená její vtažení do světa 21. století. Za krokem stojí naděje, že mastodonti jako Fidel a Raúl Castrovi se v něm nenaučí plavat.