Zelená je dobrá

Co tě na fotbale přitahuje?

Jednoznačně atmosféra. Hlavně na Bohemce je perfektní, sejde se nás tam vždycky parta pěti šesti kamarádů včetně mojí slepecké fenky Angie a společně fandíme. Angie je ovšem flegmatik a většinou to prospí.

Jsi z Košíř. Proč fandíš vršovickému Ďolíčku?

Bohemce fandím od roku 1983. Tehdy se táta rozhodl, že mě vezme na fotbal. Pamatuji si to jako dnes; bylo mi deset, stáli jsme na tribuně a kolem nás kravál. Zpočátku jsem se bál, ale pak mě prostředí vtáhlo a začalo se mi to líbit; připadalo mi, že jsme na stadionu všichni jedna rodina. A to mi zůstalo.

Neměl jsi někdy chuť na „změnu dresu“?

Neměl. I když nevidím, myslím si, že by se mi líbila ta zelená klubová barva.

Máš oblíbeného hráče?

Jak je nevidím, nevím do detailu, jak kdo hraje, takže pro mě je nejoblíbenější hráč vždycky ten, který dá gól. Ale dobrý je třeba kapitán Josef Jindřišek. Sice neproměnil nedávno penaltu v Hradci, ovšem díky jemu jsme se loni zachránili v první lize; když jsme s Teplicemi prohrávali 0:1, vyrovnal, a nakonec jsme zápas vytáhli na 3:1. Teď jsme třináctí.

Kde je nejlepší kvůli atmosféře sedět?

Mám permanentku, dárek od klubu, sedávám na hlavní tribuně, hned vedle kotle. Někdy se mi podaří uslyšet zvuk míče, to mám hodně rád. Do toho slyším, co lidi hulákají v kotli, a někdy se k nim přidám – třeba „Bohemka, do toho!“ nebo „Křičíme z plných plic, Bohemka z Vršovic!“. Zpívám i chorály.

A jak zní míč?

Takový dunivý zvuk. Třeba když se kope roh, stadion napětím ztichne, a pak je i slyšet, jak míč dopadne.

Jak víš, co se děje na hřišti?

Dá se odhadnout, co se děje – když lidi pískají, vím, že útočí protivník, když hulákají, je jasné, že útočíme my. Občas mi taky kamarádi popisují, jak to dole vypadá.

Když sedíš vedle kotle, jak vnímáš nadávky?

Já nemám rád sprostá slova, takže když někdo nadává třeba na rozhodčího, vadí mi to dost. Ale nic s tím nenadělám.

Nebylo by stejně pohodlnější sedět u televize nebo rádia, kde reportér všechno popíše?

Stadion je jednoznačně lepší. Je to adrenalin – když se vyhrává, rozbuší se mi srdce napětím a cítím se skvěle… Fanděním na stadionu si připadám tak nějak mladší.

Takže se tam chodíš omladit?

I tak se to dá říct. A hlavně – před začátkem zápasu jdeme do hospody, dáme dvě tři piva a pak vyrazíme. Televize navíc nevysílá všechna utkání, ubylo i těch rozhlasových – a celkově šla dolů jejich úroveň. Nejen moderátorsky, ale reportáže prokládají hudbou a zprávami. Takže když se na zápas nedostanu, pustím si ho nejčastěji přes internet na sportovních webech.

Kolikrát za sezonu se na Ďolíček dostaneš?

Na podzim jsem pár zápasů vynechal, ale teď na jaře jsem byl na všech utkáních; tento týden se chystám na utkání s Baníkem Ostrava. Tipuji vyrovnaný výsledek. (Utkání nakonec skončilo 2:0 pro Baník – pozn. red.)

Ostravští fanoušci jsou ostří, nehrozí patálie?

Nemají rádi Spartu, ale bohemáky nechávají být. Navíc já mám s fanoušky jiných mančaftů dobré zkušenosti, pozdraví mě, když třeba omylem do mě strčí, tak se omluví, v tramvaji po zápase mě pustí sednout… Problémy jsem s nimi nikdy neměl.

Chodíš i na jiné mančafty?

Chodíval jsem na Spartu a na Duklu, měli jsme blízko zahrádku v zahrádkářské kolonii. Problém je se psem, ne všude mě s ním pořadatelé pustí. A třeba na Slavii ze zásady nechodíme, jsou tam moc drahé lístky i drahé nealko pivo a klobásy.

Máš fotbalový sen?

Mám: abychom získali medaili na mistrovství Evropy. A taky bych se chtěl někdy dostat do kotle.

Nevidomého fanouška, který chodí na zápasy, má třeba také Chelsea. Víš o některém svém kolegovi-fandovi u nás?

V Brně mám známého, také nevidomého, fandí hokejové Kometě. A slyšel jsem, že se jednomu nevidomému fanouškovi splnil sen a v Ostravě na stadionu dělá hlasatele.

Láďa Rada pracoval mezi roky
1991–1996 jako telefonista na recepci Respektu. Kromě fandění sbírá trofeje ze soutěží v ping-pongu pro nevidomé a hraje na heligonku.