Autor Skleněného pokoje: Moje srdce je v Česku

V českých kinech měl 12. března premiéru film Skleněný pokoj režiséra Julia Ševčíka. Jde o adaptaci stejnojmenného románu-bestselleru anglického spisovatele Simona Mawera, inspirovaného osudy majitelů brněnské vily Tugendhat. Při této příležitosti pro vás odemykáme rozhovor s autorem předlohy.

Dva výjimečné příběhy českých dějin nám musel odvyprávět cizinec. Podle S. Mawera v tom není paradox, ale hluboký smysl. Jak v životě zakladatele genetiky Johanna Gregora Mendela, tak v příběhu o majitelích brněnské vily Tugendhat, jenž zrcadlí historické turbulence 20. století, totiž spatřil něco, co tam my sami nevidíme. Nejen tyto dvě knihy udělaly z Angličana usazeného v Římě jednoho z nejprodávanějších autorů na českém trhu.

Většinu života jste učil. Nakolik to ovlivnilo váš styl? Zejména Mendelův příběh trochu připomíná vyprávění učitele, který chce pro téma nadchnout žáky.

Jako bych slyšel některé bývalé studenty. Řekli mi, že když četli Mendelova trpaslíka, bylo to jako poslouchat moje přednášky. Což jsem se trochu zhrozil, nechtěl jsem být školometský ani nudný – a vzbudit v čtenáři pocit, že se ocitl na hodině biologie. Ale zároveň jsem chtěl biologii do knihy dostat, protože je naprosto úžasná. Třeba když se hlavnímu hrdinovi zdá o železničních kolejích bez začátku a konce. Tak to vypadá při cestě po lidské DNA – jedete a jedete a nikde žádné geny. A najednou něco uvidíte: gen. Jako když zahlédnete na cestě vlakem stanici.

Jedno klišé říká, že mladší generace nečtou. Co jste zjistil jako učitel?

Je nutné si říct, že lidé de facto nečetli nikdy, že to je součást mýtu o čtení. Tedy možná kdysi lidé četli o trochu víc, protože my se dnes můžeme zabývat tolika jinými věcmi. Nicméně v minulosti četly jen vzdělané střední vrstvy; ostatní buď neuměli číst, nebo na to neměli čas a energii. A jsou to nejspíš pořád vzdělané střední vrstvy, které čtou nejvíc. Učit jsem před pár lety přestal, takže jsem trochu ztratil kontakt, ale je nutné uvést, že jsem učil privilegované děti pocházející z diplomatických či obchodních kruhů, kde se vášeň pro čtení podporuje. Dnešní děti samozřejmě nejsou nijak horší než předchozí generace. Jsou jiné, což jim zase dává jiné a nečekané příležitosti. Můj syn kupříkladu pracuje pro Nintendo.

Přitom se z jistého pohledu nacházíme uprostřed zlatého věku knih. Vydavatelé jich dnes chrlí víc než kdy předtím a toto číslo stále roste, v Británii se vydává nejvíc knih na obyvatele z celé Evropské unie.

Nebojte se, většinu z nich nikdo nečte. Ale ta čísla mě ohromují. Jsou v tom sice odborné knihy pro úzkou skupinu čtenářů, ale i románů vychází ohromné množství. Ostatně mojí nejméně oblíbenou činností je návštěva knihkupectví. Úplně je nesnáším!

Spisovatel, který nemá rád knihkupectví?

Protože tam vidím konkurenci. Vždycky si říkám, jaký to má vlastně všechno smysl? Jak se ti lidé vůbec orientují, jak poznají, co si přečíst? Noční můra.

A přijdou i na to, že si mají přečíst vaše knihy?

Přicházejí, ale ne v dostatečném množství. Ne, vážně, třeba Skleněnému pokoji v Británii zásadně pomohla nominace na Man Bookerovu cenu – nakonec je to moje jednoznačně nejúspěšnější kniha. Do Říma za mnou pak přiletěla udělat rozhovor redaktorka z Guardianu a jedna otázka zněla: Jak to, že jsem o vás ještě neslyšela?

To by se měla zeptat spíš sama sebe, ne?

Tehdy jsem už psal delší dobu, vydal několik knih, byl jsem nominován na další ceny a několik z nich jsem i získal. Možná hrál roli fakt, že v Británii nežiju. Čtenáři mě nevidí komentovat kdeco v médiích, nejezdím na knižní festivaly, z nichž se stal obrovský byznys, nemám moc autogramiád. Ale možná bych se tomu měl víc věnovat.

Jeden známý český spisovatel říká, že autor dnes musí být sám sobě PR agentem.

To je strašlivá představa. Spisovatel má psát. Pokud se bude úspěch měřit podle toho, jak je kdo schopný se zpropagovat, tak nás nevyhnutelně čeká hodně špatných knih. A taky jsme se jich už samozřejmě dočkali. Nerad bych jmenoval konkrétní autory, ale všímám si vlny knih, které šly do tisku zejména proto, že měly mladé pohledné autory.

I krásná mladá osoba může dobře psát.

Samozřejmě, problém to začne být v momentě, kdy se tisknou knihy krásných lidí hlavně proto, že jsou krásní a lze je propagovat. James Joyce, jeden z nejlepších spisovatelů 20. století a jeden z nejbrilantnějších uživatelů anglického jazyka, by byl noční můrou každého píáristy. Jistě, dnes se tomu člověk nevyhne. Ale vadí mi, že knihy nejsou posuzovány podle literárních kvalit. Ovšem když už se dostaneme ke knize, podléhá pak její posouzení velmi subjektivnímu pohledu.

Velmi subjektivnímu říkáte proto, že vám kritici někdy vyčítají, že občas opouštíte svět vysoké literatury a uchylujete se k postupům a metodám běžným spíše pro komerční psaní?

Já vnímám hlavně snobismus některých kritiků. Vyrostl jsem s knihami Grahama Greena – a on rozděloval své dílo na romány a zábavné knihy. Mohl bych udělat něco podobného – ale proč? Hodně Greenových knih, které sám řadil mezi zábavu, patří k jeho nejvíc ceněným. Ale hlavně, člověk míru zábavnosti neplánuje: forma odpovídá tomu, co si žádá příběh a téma. Knihy Mendelův trpaslík a Skleněný pokoj můžeme zařadit – aspoň jsem o tom přesvědčen – mezi klasickou vysokou literaturu. Kdosi napsal o Skleněném pokoji, že místy působí dojmem dobrého překladu do angličtiny. Přesně tak jsem to psal! Jeden čas jsem dokonce zvažoval, že celou knihu napíšu, jako by byla přeložená.

Aby působila, že je odjinud?

Šlo mi o to román z angličtiny vytrhnout. Odehrává se ve střední Evropě a Anglie je tu zmíněná jen jednou – v nešťastném proslovu Nevillea Chamberlaina, kde mluví o Československu jako o vzdálené zemi. Líbila se mi myšlenka tu vzdálenost ještě posílit jazykem. Podobně do Mendelova trpaslíka jsem chtěl zakomponovat vědecký způsob psaní, proto jsou tu poznámky pod čarou jako ve vědeckých textech.

A vadí vám tedy, když vám kritici vyčítají jistou komerčnost?

Nevadí, protože jsem si jist, že mě neřadí po bok autorů a knih, jako je Dan Brown nebo Padesát odstínů šedi. Ale jinak není nic špatného psát tak, aby se to dobře četlo. U Dívky, která spadla z nebe hrdinka ve druhé části prchá Paříží – a lidé mi pak říkali, jak napínavé to bylo a jak se o ni báli. Proč by to mělo být nějak nehodnotné, když autor dokáže vyvolat v čtenářích takové emoce? Něco jiného je psát špatně – a to je pak Dan Brown.

Mimochodem, list The New York Times napsal, že v Pádu „pokukujete po Hollywoodu“. Pokukujete?

Tam šlo spíš o něco jiného. Dnešní spisovatelé jsou bezpochyby ovlivněni filmem – a je vlastně úleva, že nemusíme čtenáře provázet ze scény do scény jako v minulosti. Taková Jane Austenová věnuje dost prostoru popisu pokojů, kde se něco odehraje. Naproti tomu zmíněný Greene, ale už i Hemingway text sekají a prostě čtenáře přenesou do další scény. Dnes už jsme na to z filmu a televize zvyklí úplně. A také Pád je psaný podobně. Nicméně shodou okolností jsem zrovna dočetl třídílný scénář k Pádu, z něhož by mohla vzniknout televizní minisérie.

Už dlouho se mluví o filmové podobě Skleněného pokoje i Mendelova trpaslíka…

U Skleněného pokoje jsme prodali filmová práva české produkční společnosti, ale zatím se nic neděje. U Mendelova trpaslíka je podobná situace – mám setkání s producentem teď během návštěvy Prahy. Zatím udělali stručný scénář a vypadá dobře. Na rozdíl od předchozího hollywoodského projektu, který se táhl téměř deset let, vznikal jeden scénář za druhým a ani jeden se mi nelíbil. Producenti si řekli, že to je hlavně příběh o trpaslíkovi, který se zamiluje, a Mendel je vůbec nezajímal.

A chtěli šťastný konec?

Přesně tak, a přitom šlo o produkční společnost Barbry Streisandové. Byl to frustrující zážitek. Taky proto, že toho strašně namluví, ale činy tomu neodpovídají.

Referendem jsem znechucen

Nepovažujete za zvláštní, že až vy – tedy cizinec – jste nám musel odvyprávět některé příběhy našich dějin? Jak Mendela, tak de facto dějiny 20. století ve Skleněném pokoji?

Nepovažuji. Ve vyprávění příběhů se vždy hodí jiná perspektiva. Nakonec i Anglii vidím jinak než Britové, protože žiju posledních pětatřicet let v Římě.

Zajímá vás střední Evropa proto, že pocházíte ze země, která se dlouhodobou politickou stabilitou tak liší od zdejší nesmírně turbulentní historie?

Je to tak. Moje srdce je v Česku. Když se tu rozhlédnu kolem, fascinuje mě, jak turbulentní historie vytvořila úžasné věci. Díky Skleněnému pokoji mě zajímá architektura třicátých let 20. století. Britská architektura z té doby je asi nejnudnější na světě – nekonečné řady domků, jeden jako druhý. Důvod, proč v Británii není téměř žádný volný prostor, jsou tyhle nezáživné domky. A pak člověk přijede do Česka a vidí tu úžasnou představivost v moderní architektuře. Nejde jen o vilu Tugendhat nebo Zlín, ale také domy z přelomu 19. a 20. století, secesi i další styly. Ovšem je mi jasné, že ti, kdo turbulentní časy prožili, by britskou stabilitu brali okamžitě. Ani já bych zdejší peripetie zakusit nechtěl.

Vnímal jste, že nejen ona architektura vznikla díky národnostnímu a kulturnímu kvasu, který ze střední Evropy postupně vymizel?

Velmi. I proto mě fascinuje pokrok, kterého jsme v Evropě dosáhli. Mluvím o ochraně menšin a dalších tématech. A naopak mi vadí, když to někdo za úspěch nepovažuje nebo se tváří, že nic takového neexistuje.

To musíte být znepokojen představou referenda o odchodu Británie z EU.

Jsem zděšen a znechucen. Mám velmi slabé nacionální cítění, navíc vidím Británii jako nedílnou součást evropské kultury a prostoru. Sice sedíme tak trochu stranou, za kanálem, ale čas od času se vložíme do dění. Koneckonců co oslavujeme? Bitvy, během kterých jsme se vydali na kontinent udělat pořádek. A víte, kdo chtěl po druhé světové válce vytvořit Spojené státy evropské? Churchill. A teď? Obávám se, že většina Britů by hlasovala pro odchod z EU.

Proč myslíte?

Protože na Evropu se svádí všechno špatné a lidé tomu věří. Tedy nejen v Británii. Moje žena si na římském letišti kupovala čokoládu a zdála se jí moc drahá. Prodavač jí řekl, že cenu určuje Unie. Moje děti už se nicméně na odchod z EU připravují. Syn nemá italské občanství, i když se v Itálii narodil a vyrostl tam; teď si o něj zažádal, protože chce jiný než britský pas. Pro případ, že by se „brexit“ uskutečnil. Moje dcera se chystá něco podobného udělat na Maltě, odkud pochází moje žena.

Napíšete o tom knihu?

Nenapíšu, protože to nemá co dělat s fikcí.

Je to i proto, že – jak říkáte – témata si vybírají vás?

Nikdy si neříkám, že moje příští kniha bude o tom či o onom. Někdy nevím, jestli a z čeho kniha vůbec vznikne. Vezmu nápad, začnu ho rozvíjet a doufám, že vznikne román. Jako kniha to začne vypadat, až když mám tak dvě třetiny napsané.

Nepatří ale k odpovědnosti spisovatele pokusit se změnit společnost?

Řada spisovatelů společnosti nastavuje zrcadlo. A jsou knihy, které takhle fungují, ale nejsem si jistý, jestli to má co dělat s odpovědností autora. Autoři si obvykle nesednou a neřeknou si: Teď budu psát v zájmu vyššího dobra. A kdyby si to naplánovali, tipoval bych, že na konci nebude dobrá kniha. Myslím, že z mých knih se tomu nejvíc blíží Mendelův trpaslík: chtěl jsem, aby čtenář zaměřil pozornost k moderní genetice a otázkám, které jsou s ní spojené.

Jako aktuálně diskutované téma o dětech se „třemi rodiči“?

Velmi mi vadilo, jak se o tom psalo: většina lidí nemá tušení, o čem tu mluvíme, a skutečně si myslí, že tyto děti budou mít tři rodiče. Přitom je to tak, že takové dítě bude mít rodiče dva a od třetího dárce dostane mitochondrie, protože jeho matka je má vadné. Eticky se to příliš neliší od situace, kdy se dítěti narozenému s vadným srdcem transplantuje nové srdce od dárce. I o tom všem samozřejmě někdo může napsat a položit si nejrůznější otázky, ale nejsem si jist, že tohle je odpovědnost spisovatele. Když Nabokov psal Lolitu, co tím dělal pro společnost? Ukazoval život pedofila? Přesto jde o jeden z nejúžasnějších románů 20. století. Spisovatelům by mělo záležet na odvyprávění příběhu.

Vzpomínky, které se nestaly

Proč podle vás lidé pořád chtějí poslouchat příběhy?

Když se na to podívám jako biolog, napadá mě, že nám to dává jako skupině výhodu. Učí to posluchače empatii, umějí si sami sebe představit v nejrůznějších situacích, a to je výhodné pro nás všechny. Představit si sebe v kůži toho druhého – a romány nás v empatii trénují. Byť to samozřejmě neplatí o všech a pořád; ale takové lidi pak považujeme za zvláštní.

Historik Yuval Harari ve knize Sapiens. Úchvatný i úděsný příběh lidstva píše, že schopnost představit si věci, které reálně neexistují, je de facto jediná věc, jíž se odlišujeme od zvířat.

A je to přesně ta vlastnost, bez níž se neobejde vynalézavost. Představíte si věc, která ještě neexistuje, a pak ji vyrobíte, abyste dali představivosti reálnou podobu.

První kniha vám vyšla až v devětatřiceti. To je poměrně pozdě.

Možná tak nepůsobím, ale nemám sebedůvěry na rozdávání. I když se knize daří, tak si člověk říká, že ta příští bude propadák. V tom stadiu se mimochodem zrovna nacházím. To mě dlouho odrazovalo, takže jsem šel studovat na Oxford, ale byl jsem mizerný student. Oxford přitahuje úžasné talenty a taky jsem jich tam řadu potkal. Neodvážil jsem se k nim ani přiblížit: tolik toho věděli o literatuře i o psaní! Já jsem toužil po psaní od jedenácti, ale odkládal jsem to – a taky jsem líný. Donutila mě až zásadní událost, která se stala, když mi bylo čtyřiatřicet – zemřela mi matka.

Co přesně se tím změnilo?

Dá se to vlastně předpokládat: uvědomil jsem si vlastní smrtelnost. Ale spíše v tom smyslu, že jsem konečně začal psát, než že bych psal o vlastním životě, jak to lidé u prvních románů dělávají. Když chcete psát o vlastním životě, musíte mít zážitky strávené, jinak to bývá strašlivě nudné a otravné. Jedna z mých bývalých studentek, novinářka, mi poslala první román, který vydala vlastním nákladem. Ani jsem jí nemohl říci, co jsem si o něm myslel. Víceméně jen popsala, co jí se stalo: sice změnila jména, ale jinak se spolehla na realitu. Ona ten příběh nežila, nebyla tam navzdory tomu, že to byl její příběh. Literární imaginace spočívá v tom, že vytvoříte vzpomínky, které se nestaly.

V červnu vychází v Británii vaše nová kniha a poprvé je to pokračování předchozího díla – tedy Dívky, která spadla z nebe.

Problém je, že když řeknu, o čem je, zároveň prozradím konec Dívky, která spadla z nebe. Takže pozor, následuje spoiler. Pokračování jsem musel napsat, protože hrdinku – jednu z agentek vyslaných během druhé světové války do Francie speciálním oddělením britských zpravodajských služeb – těsně před koncem knihy nečekaně zatknou. Lidi takové zakončení šokovalo.

A asi frustrovalo, že jste je nechal bez odpovědi, co s ní bylo dál.

Možná. Ale hlavně si představovali, co se s ní asi stalo, což nemohlo být nic pěkného, když si uvědomíme souvislosti. Nový příběh začíná v padesátých letech po válce, když se vrací domů do Británie.

Inspiroval vás skutečný příběh Anne-Marie Waltersové, kterou během války poznala vaše matka. Čerpal jste z jejího života i pro druhý díl?

Nečerpal, i když jsem si pečlivě prostudoval její osobní složku v archivu organizace, která ji naverbovala, vycvičila a poslala do Francie – Oddělení pro zvláštní operace. Ale samozřejmě mě fascinoval příběh devatenáctileté dívky, kterou jen krátce vycvičili.

Jak známé jsou příběhy čtyřiceti mladých žen, které vysadili ve Francii?

V padesátých letech se o nich dost mluvilo, protože vznikl film Odette podle osudů jedné z dívek, která byla zajata a poslali ji do Ravensbrücku, ale přežila. Vcelku známá byla také Violette Zsaboová, manželka příslušníka francouzské Cizinecké legie maďarského původu. Vypadala jako Ingrid Bergmanová. Do Francie ji poslali dvakrát, podruhé byla zatčena a popravena. Dnes už každopádně pamětníků žije jen pár – a z těch dívek je naživu jediná.

Váš otec s Oddělením pro zvláštní operace spolupracoval.

Asi osmnáct měsíců létal pro jejich letku, která měla základnu v severní Africe. Létal se zásobami pro partyzány i s agenty do Itálie, do jižní Francie, do Jugoslávie.

Nakolik řešíte faktickou správnost, když píšete o skutečných lidech a událostech?

Klíčové je vědět, že nepíšu historickou pravdu. Takže trvám na dokonalé znalosti faktů a na pečlivé přípravě, ale pak nechám fantazii běžet.

Stane se vám někdy přesto, že vám někdo fantazii na úkor faktů vytkne?

Téměř nikdy. Ale po prvním vydání Mendelova trpaslíka přišel e-mail, že mám chybu v rodové linii propojující hlavního hrdinu s Mendelem. A další e-mail z Harvardu, z oddělení genetiky. To jsem se zhrozil, ale do dalšího vydání jsme to opravili.

Zhrozil jste se podobně, jako když dcera původních majitelů vily Tugendhat prohlásila, že jste se ve Skleněném pokoji dopustil další krádeže na její rodině?

To je spíše smutné, ale nečte fikci tak, jak by se číst měla. Nejde o příběh její rodiny. V anglické verzi není Brno ani zmíněno, v té české tedy ano. Ale další členové rodiny s knihou naopak problém neměli – líbila se jim.

Myslíte si jako autor románu o genetice, že existuje gen pro psaní?

Očekávatelná odpověď zní, že nikoli. Máme geny pro celou řadu vlastností, které k psaní vedou. Ale také mohou vést i k jiným činnostem. S geny je nicméně značná potíž – tedy teď asi budu mluvit dlouho, protože jste otevřela téma, které mě velmi zajímá.

Nejen vás…

Ano, jsme geny posedlí posledních zhruba šedesát let, od objevu DNA v roce 1953, a pak od popsání lidského genomu na přelomu tisíciletí. A mysleli jsme si, že geny jsou všechno, jenže se přišlo na to, že vlastně tolik genů nemáme – asi jen 28 tisíc. Máme méně genů než mnoho ostatních savců, dokonce než jiné organismy. Když jsou geny tak důležité, proč jich nemáme víc? To znamená, že jde o víc než jen o geny samé. A tady nastupuje tzv. epigenetika – věda o tom, co a jak geny kontroluje. Mně se líbí paralela k temné hmotě – tvoří až 98 procent vesmíru, má ohromnou gravitační sílu, ale zároveň přesně nevíme, co to je.

Tedy naše geny jsou viditelný vesmír a zbytek ona temná hmota?

Ano, existuje obrovská část genetiky, které vůbec nerozumíme. A proto si nemyslím, že máme gen – nebo dva či tři – pro psaní. To je ale vědecká odpověď. Když se mě zeptáte jako spisovatele, mohl bych říct, že samozřejmě existují geny pro psaní a já jsem je zdědil po svém otci, vypravěči úžasných příběhů.

A zdědil?

Nezdědil, i když otec vládl velmi dobrou angličtinou. Z jedné strany pocházím z velmi seriózní londýnské buržoazní rodiny, jeden z dědečků v City obchodoval s olejnatými semeny. Ze strany druhé se dědeček se severního Walesu vypracoval z velmi chudých poměrů na úspěšného právníka; a jeden z jeho synů, můj strýc, se vydal na politickou dráhu; bohužel v řadách toryů. Ani na jedné straně jsem ale neobjevil stopu po fantazii, představivosti či touze psát.

Jak z vás tedy vyrostl spisovatel?

Když se podívám na svůj život, vidím řadu zvláštních okamžiků. Ve škole jsem vždy kladl trochu nevhodné otázky, měl jsem trochu divné nápady. Moje dcera pracuje jako molekulární bioložka a baví ji přesně to, co ji na tom bavit má: provádí experimenty v laboratoři, a když nedosáhne odpovídajícího výsledku, tak je trpělivě opakuje za mírně jiných podmínek.

Já jsem nic z toho neměl, takže se mi nikdy ani nesnilo, že bych pracoval ve výzkumu. Ale zároveň mě věda strašně baví. A ta kombinace zařídila, že jsem v životě Johanna Gregora Mendela uviděl něco, co nikdo jiný – že je to příběh na román.

Simon Mawer (66)

Narodil se a vyrostl ve Velké Británii, ale většinu života strávil jinde – už pětatřicet let žije v italské metropoli Římě. Vystudoval biologii na Univerzitě v Oxfordu a až do roku 2010 biologii učil. V devětatřiceti letech vydal první román, následovalo deset dalších. Dvanáctá kniha vyjde v Británii letos v červnu. Skleněný pokoj byl nominován na prestižní Man Bookerovu cenu. V Česku zatím vyšlo pět jeho knih (viz box). Je ženatý, má dvě děti.

Skleněný pokoj
(2009)

Román volně inspirovaný osudy brněnské vily Tugendhat a jejích majitelů. V roce 2009 nominován na Man Bookerovu cenu.

Mendelův trpaslík
(2010)

Příběh vědce, který zasvětil svůj život studování genetické poruchy, která těžce poznamenala jeho vlastní život.

Dívka, která spadla z nebe
(2012)

Román odehrávající se za druhé světové války, kdy je britská dívka vysazena s důležitým posláním do okupovaného francouzského prostoru.

Pád (2013)

V románu se prolínají osudy postav od doby válkou zkoušeného Londýna přes horolezectvím naplněná šedesátá léta až po rozuzlení v zapadlé vesnici současného Walesu.

Evangelium podle Jidáše
(2014)

Román o osobní krizi víry a možné nové interpretaci křesťanství díky archeologickému nálezu starého svitku poblíž Jeruzaléma. 

Všechny uvedené tituly vyšly v nakladatelství Kniha Zlín.