Příliš krátká mise

Do Sýrie se mi nechtělo. Nemám na to zachraňovat celý svět, říkal jsem si. Tragédie občanské války se odehrávají i jinde – v Somálsku, Kongu, Afghánistánu… Jak mám najít dost empatie k tomu, aby se mě neštěstí druhých v globálním světě dotýkalo? Heslo „mysli globálně, jednej lokálně“ se mi líbí.

Nakonec jsem se rozhodl, že lokálně jednat budu: nikoli ovšem v Praze, ale v Sýrii, v jedné z nemocnic Lékařů bez hranic. Po příjezdu do válečné zóny mě překvapilo, že život jde dál. V kopcích padají granáty a bomby, takže obzor duní jako na silvestra. Naši řidiči na nekrytých rovinkách šlapou na plyn kvůli odstřelovačům, až mám strach, že nás sice minou kulky, ale trefí kmen olivovníku. A do toho po poli jezdí traktory, všude je zoráno, lidé ve vesnicích štípou dřevo na dvorech, posedávají na návsi u lísek s jablky a stejně jako bojovníci na checkpointech pokuřují a klábosí. Trvá to už dva a půl roku, tak není divu, žít se musí. Skutečné peklo bude v táborech utečenců a ve městech, tady při hranicích s Tureckem je větší klid.