0:00
0:00
Agenda2. 11. 20148 minut

Dobře nastavené zrcadlo

Proč se milion Čechů už deset let dívá každý večer sám na sebe

A teď stejně jako každý den. (Natáčení seriálu Ulice)
Autor: Karel Cudlín

Stovky hodin strávené dojížděním, promeškané školní besídky i chybějící večery s vlastní manželkou. Truhlář Martin Maléř, otec dvou školáků, si na Moravě práci najít nedokázal. Povedlo se mu to až v Praze, ale cena je někdy příliš vysoká. Přestože Martin je jen televizní postava a jeho rodinné starosti i dilema, jestli se odstěhovat do Prahy, nebo být bez práce, jsou fiktivní, dokáže se v něm evidentně najít spousta lidí. Podle statistického úřadu dojíždělo loni za prací do jiného kraje téměř 300 tisíc Čechů, víc než polovina z nich do Prahy. Pro mnoho z nich jsou otázky, které si Martin Maléř klade, jejich vlastními otázkami a jeho starosti jejich vlastními starostmi. Kreativní producentka Ulice, nejúspěšnějšího seriálu současného českého televizního nebe, Silvie Klasová říká, že na to, aby televizní série zachytila to, co lidi opravdu trápí, je potřeba zvláštní citlivosti. Od samotných aktérů tohle hodnocení asi nikoho nepřekvapí, ale faktem je, že tvůrci Ulice něco podstatného opravdu trefili. Díky nim dnes nejsou denními hrdiny zdejších obýváků žádní skvělí lékaři ani odvážní policisté, ale ti nejobyčejnější lidé. Na obrazovkách se v těchto dnech objevují díly s pořadovým číslem kolem 2700, na které se každý večer dívá zhruba milion diváků. Půlhodinový seriál, nasazovaný před Televizními novinami, běží téměř deset let a nic nenasvědčuje tomu, že by ztrácel dech.

Přitažlivost každodennosti

↓ INZERCE

Když se popisuje seriál Ulice, nejčastěji se mluví o dobře seřízeném stroji či továrně, ze které na konci každého pracovního dne vypadne jeden půlhodinový díl. V poslední říjnové dny leží v kulisách téhle továrny v pražské Hostivaři umělý sníh a lesknou se tu vánoční ozdoby. Díly se natáčejí zhruba čtyři měsíce dopředu a v Ulici už mají po Vánocích. V říjnu 2005 byla na tomhle samém místě, v budově někdejší tiskárny, místo sněhu a vánoční atmosféry cítit spíše nervozita a obavy z toho, jak celý obří projekt vlastně dopadne.

Výroba denního seriálu je z dlouhodobého hlediska relativně levná záležitost, problémem jsou ovšem vstupní náklady. Šedesát metrů dlouhou ulici s třípatrovými kulisami domů doplňuje někdejší výrobní hala naplněná studii na natáčení interiérů a kancelářemi, kde pracuje dohromady kolem dvou stovek lidí. Vše se muselo postavit ještě před první klapkou s rizikem, že peníze investované do prvního denního seriálu v Česku se vůbec nemusí vrátit. „Riziko bylo velké a v Nově bylo hodně lidí, kteří si mysleli, že to bude fiasko,“ vzpomíná mediální analytik Milan Kruml, který se podílel na rozjezdu seriálu v době, kdy nikdo netušil, jak české publikum na denní seriál zareaguje. Zdejší televize měla zkušenosti jenom se soap operami typu Rodinná pouta, jež se soustředí zejména na vztahy a vypjaté dramatické zápletky. Denní seriál má oproti nim mnohem pomalejší styl vyprávění a jeho popularita není založená na překvapivých dějových zvratech, ale spíš na předvádění každodennosti, ve které se diváci mohou najít. Už zhruba po dvou měsících se ukázalo, že denní dávka příběhů z reálného života českým divákům, podobně jako ve Velké Británii nebo Německu, sedí. A to dokonce do té míry, že ještě v sezoně zvládli dočasnou náhradu jedné z hlavních postav Terezy Brodské Veronikou Žilkovou bez toho, aby to výrazněji otřáslo sledovaností seriálu, jež se v té době pohybovala těsně nad milionem diváků. A i po devíti letech se drží na zhruba stejné úrovni.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc