Odemykání ženských postav

Americká kreslířka Alison Bechdelová přišla v roce 1985 s jednoduchým ukazatelem genderové nerovnosti v audiovizuální tvorbě. Soubor kritérií později našel popularitu pod názvem „Bechdelové test“ a zahrnuje tři body: 1. V příběhu by měly být alespoň dvě ženské postavy identifikované jménem, 2. které spolu v průběhu děje alespoň jednou mluví, 3. o něčem jiném než o mužích nebo vztazích s nimi.

Požadavky testu jsou tedy nenáročné. Pokud bychom v nich vyměnili pohlaví, obstojí většina titulů bez potíží – muži jsou téměř všude. Statistický web FiveThirtyEight.com přesto nedávno zjistil, že řídkým sítem testu Bechdelové projde zhruba jen polovina filmů. Znamená to, že fikce, která tyto nároky nesplňuje, je automaticky diskriminační? Samozřejmě ne. Jde o vědeckou metodu, která spolehlivě určí dílo se silnými ženskými postavami? Nikoli. Bechdelové test je nicméně šikovný nástroj pro celkový přehled o tom, jak si stojí ženské postavy vůči mužským.

Rachel McCarthy Jamesová ve článku pro Bitch Magazine.org navrhla striktní, ale logický přístup, jak metodu upravit pro televizi: kritéria musí splňovat každý díl. Seriály se tak pohybují spíš v určitém spektru než v prostých hodnotách „prošel neprošel“. Ale průzkumem bychom se pravděpodobně dostali k podobnému výsledku jako ve filmech. Situace se nicméně pomalu mění. Co a kdo má vliv na to,…