Jen věci nezbytné

Vít Janota (1970) stojí pevně rozkročen v realitě. Klišé hned na úvod? Sám Janota to v jedné sbírce shrnul: Co dělat, když klišé je nejlepším postižením reality… Janota se k realitě přibližuje odvážně blízko, je ochoten vstřebat i její fádní odstín, zároveň však umí v běžnostech nahmatat vibrující tajemství. Je střídmý, má rád obraznost, ale neplýtvá jí, je emotivní, ale emoce krotí, neboť tak se o nich dozví víc. Jistá zarputilost se mu zdá být vlastní – ona je jeho sympatickým rysem. K posledním Janotovým sbírkám patří Miniová pole (2008), Jen třídit odpad nestačí (2011), Noc a déšť (2013).

Pavel Petr (1969), zlínský básník a výtvarník, je plný vnitřního vlnobití, širokých horizontů i prudce staženého detailu. Je básníkem vysoce erotickým, za erotismem však cítíme všeobjímající nadechování a rozpínání kulturní; Petr mluví ke svému milenci – a obrací se ke kulturám a snům, jež plní jeho život, k antice, k pohansky prosvětlené Moravě, k cestám na pobřeží i zpět do vnitrozemí. Příboj i studánka. Mýtus i slepý písek před bájemi. Otisknut je zde jen úryvek z delší skladby, hned však je znát, že Petr je básník, který básnictví nikdy neodkládá. Je mu neustálou přítomností. Petr je autorem více než patnácti sbírek, z posledních let Apollónové s černými olivami (2010), Ostrovánek (2012).