V labyrintu zpravodajských služeb

V Česku vyšla ojedinělá kniha – vzpomínky Jiřího Růžka, který od roku 1990 prošel čtyřmi tuzemskými tajnými službami. Bezpečnostní informační službě (BIS) a Vojenskému obrannému zpravodajství (VOZ) šéfoval, u civilní rozvědky ÚZSI dělal náměstka ředitele. Takovou zkušeností se může pochlubit málokterý zpravodajec na světě. A ještě méně jich pak může říct, že pomáhali budovat zbrusu nové zpravodajství.

Jiří Růžek (61) toho zažil opravdu hodně, a možná proto jeho memoáry nazvané V labyrintu zpravodajských služeb vycházejí z jediného zdroje – jeho vlastní paměti. K psaní nevyužil žádné dokumenty ani archivy. Kniha tedy není studií počátků svobodných tajných služeb v Česku, ale spíše hospodským, lehce ironickým vzpomínáním. Růžek píše jen to, co si myslí. V tom je jeho hlavní přednost i slabina.

Staří a noví

Autor popisuje celé období třinácti let, které v tajných službách prožil. Vypráví chronologicky, neláme si ovšem hlavu s nějakými objektivními analýzami, přesným zachycením konkrétních akcí, operací nebo debat. Vzpomíná a zapisuje, co mu zrovna přijde na mysl.

Zpravodajci, kteří s Jiřím Růžkem v devadesátých letech sloužili, na něj vzpomínají jako na kontroverzní osobu. Byl prý příliš ovlivněn starými zpravodajci, kteří sloužili v šedesátých letech ve Státní bezpečnosti a kvůli svým kritickým názorům na okupaci Československa museli v roce 1968 odejít. Po roce 1989 se pak vrátili.

Mnoho nováčků, kteří tehdy přišli do BIS a dalších tajných služeb z civilu, absolvovalo úvodní školení v USA, Německu nebo Velké Británii. Reaktivovaným komunistickým důstojníkům nevěřili. Nejen kvůli příslušnosti k StB, ale také proto, že považovali jejich názory na zpravodajskou práci za zastaralé. Původní profesí historik a po roce 1989 krátce starosta středočeských Dobřichovic Růžek bývalým důstojníkům StB naopak věřil. Oba tábory spolu vedly ideologické spory a Růžek o nich v knize – ze svého pohledu – poměrně často píše.

Jeho styl vyprávění je ironický, což čtenáře zejména na začátku potěší. Košaté a lehce humorné popisy vzniku postkomunistické zpravodajské komunity v Československu se k době plné zmatku a naivity hodí. Estébáky nahrazovali nezkompromitovaní amatéři naprosto nepolíbení návyky běžnými u západních profesionálů. To samozřejmě přinášelo komické scény.

Noví zpravodajci okouzlení možností nosit zbraně chodí například na schůzky s pistolí v pouzdrech v podpaží i nad kotníkem, a prý dokonce se dvěma granáty za pasem. Když se jeden z nich chlubí zbrusu novou pistolí pod tribunou, na které právě řeční tehdejší prezident USA George Bush starší, strhává ho k zemi jeho prozíravější kolega a všichni jsou šťastni, že majitel nové zbraně nebyl okamžitě zastřelen ochrankou amerického prezidenta.

Problém je, že autor ironický pohled neopustí až do konce. Kniha je v podstatě složena jen z podobných humorných detailů. Vznik BIS, účelové úniky informací z BIS směrem k politikům na konci devadesátých let, kariérní intriky v tajných službách, role českých tajných služeb po teroristickém útoku na New York v roce 2001 – všechna tahle důležitá témata Růžek ironicky popisuje a shazuje jako jeden velký diletantský zmatek, v němž ční jako maják jeho vlastní profesionalita a přehled.

Sám sebe ale autor bere naopak neobyčejně vážně. Tak vážně, že kvůli budování svého obrazu v knize dokonce lže.

Operace řidičák

Jiří Růžek na přelomu tisíciletí čelil jako šéf Vojenského obranného zpravodajství vážnému obvinění ze zneužití pravomoci. Prosadil u policie vrácení řidičáku důstojníkovi jiné tajné služby, který mu byl zabaven za řízení v opilosti. Růžek k tomuto kroku neměl žádné kompetence.

Přísně utajené Růžkovo policejní obvinění se dostalo do rukou novináři Tomáši Smrčkovi, který odvysílal v televizi na téma reportáž a příslušný dokument ukázal na obrazovku. Smrček byl obviněn a obžalován za únik utajovaných informací, hrozilo mu až osm let vězení.

Případ naštěstí dostala na stůl odvážná soudkyně. Proces proběhl v utajení, autor této recenze se jej však účastnil jako Smrčkův důvěrník. Soudkyně tehdy skvěle vedenými výslechy Jiřího Růžka a další šéfy tajných služeb znemožnila. Prokázala vcelku jasně, že šlo o řízenou pomstu novináři.

Růžek ve svých vzpomínkách vypráví i o tomto procesu. Velmi nepřesně. Popisuje věci, které se nestaly, a hlavně se s rozsudkem vyrovnává po svém. Soudkyně se ve věci „zjevně neorientovala“, tvrdí.

V tento okamžik opouští znalého čtenáře důvěra v Růžkovo vyprávění. Uvědomí si, že nepřesný popis není jen výsledkem nespolehlivé paměti, ale spíše autorovy touhy vidět sám sebe v co nejlepším světle. Jakýkoli další detail v knize, ať už popisuje třeba vztah premiérů k tajným službám, profesionalitu svých kolegů nebo své pokusy reformovat chaotické služby k obrazu západních vzorů, působí už nedůvěryhodně a účelově. Růžek vlastně píše sám o sobě, tajné služby jsou pouze kulisami jeho „čackého“ (Růžkovo oblíbené slovo) boje.

Čtenář knihu dočte, protože je zvědavý, jestli se přece jen něco nezmění. Přetrpí kvůli tomu názor autora, že „musíme brát Rusy a Rusko takové, jaké je, aniž bychom je mentorovali nebo se pokoušeli je předělat, protože Rusko bude mít vždy své zájmy, na něž musí brát ohledy velmoci, natož Česká republika“. Pár stránek před koncem ale čtenář definitivně zjistí, že kniha nenabízí víc než historky a stručné popisy desítek různých šéfů, náměstků, vedoucích odborů tajných služeb nebo politiků. Vladimír Špidla si jezdil číst zprávy BIS a byl z nich zděšen, protože popisovaly intriky a korupci v jeho vlastní straně. Z čeho konkrétně byl zděšen, jak tajné služby ty hrozné informace zjistily, co s tím dělaly a co s tím dělal premiér, se už nedozvíme.

Autor nás navnadí, ovšem vůbec nic nedotáhne do konce. Pokud už se pustí do popisu konkrétní operace, spokojí se s náznaky, které neobsahují ani desetinu informací, jež se objevily v dobovém tisku. Fakta chybějí, ale Jiří Růžek nikdy nezapomene říct, co si máme o věci myslet, a doprovodí to nějakým příslovím či průpovídkou.

Kniha V labyrintu zpravodajských služeb je zajímavým „orálním“ svědectvím. Poslouží jako zábavné čtení na dovolenou a chvílemi zaujme přitažlivým vhledem do zákulisí tajných služeb. Člověk, který by si chtěl o jejich práci a významu v porevolučním Česku udělat skutečný obrázek, s ní však určitě nevystačí.

Jiří Růžek: V labyrintu zpravodajských služeb
Šulc a Švarc, 208 stran