Obr na hliněných nohou

Když v březnu ruský prezident Vladimir Putin slavnostně promlouval k parlamentu, nehovořil jen o Krymu, ale pochválil i ruskou ekonomiku, která je prý dost silná, aby ji žádné sankce ze strany Západu vážněji nepoškodily. Velká příležitost si žádala velká slova, objektivnímu pozorovateli však nemůže uniknout, že ruská ekonomika je všechno jen ne silná, stabilní a soběstačná. Ekonomické sankce Západu ji jistě nezničí, avšak mohly by vážně ohrozit relativní blahobyt ruské střední třídy, a možná dokonce snížit absolutní blahobyt nejbohatších Rusů, kteří si v posledních letech koupili byty v Londýně, Monaku a ve Španělsku a jejichž děti studují na soukromých školách v Anglii či ve Švýcarsku.

Zlaté časy

Ruská ekonomika prožívala nejlepší období v letech 2000–2008, kdy rostla o sedm procent ročně, a zahraniční investoři do Ruska investovali 20 miliard dolarů každý rok v očekávání, že z Ruska se stane standardní tržní ekonomika. Drtivá většina investic ovšem směřovala do energetického průmyslu, který zažíval jeden z největších boomů ve své historii: když Putin nastupoval do úřadu prezidenta, stál barel ropy 20 dolarů. V červnu 2008 stál stejný barel přes 140 dolarů a Rusko se topilo v penězích: státní rozpočet byl v přebytku, mzdy rostly o 30 procent ročně a devizové rezervy dosáhly 600 miliard dolarů. Investice do ostatních odvětví byly ale mizivé a sotva stačily na obnovu stárnoucího kapitálu. Není divu, ruské firmy a oligarchové vyváželi ročně ze země ještě více, než do ní cizinci investovali: zjevně neviděli budoucnost Ruska až tak růžově.