Pod kapotou písně

„Představte si na chvíli pořad o vaření, kde by se nezmiňovaly přísady. Nebo kdyby se odborník na auta odmítal zabývat tím, co je pod kapotou.“ Těmito absurdními příklady uvedl minulý týden jazzový recenzent Ted Gioia svůj text nazvaný Hudební kritika zdegenerovala do referování o životním stylu.

Autor několika ceněných hudebně-historických publikací v něm líčí rozhořčení nad tím, že při začtení do jakékoli recenze se čtenář dočká spíš adjektiv „hustý“ nebo „sexy“, než aby se dozvěděl o struktuře písně, harmonii či aranžích. Platí to prý jak na internetu, tak ve specializovaných hudebních časopisech; vše je zatížené diletantismem a fanouškovstvím. Gioiovo zamyšlení, které publikoval server The Daily Beast, rázem vyvolalo bouřlivou diskusi mezi potrefenými kritiky i aktivními muzikanty. Dobře se na ní projevilo, jak moc se během posledních dekád proměnilo chápání hudby. A vyvstala otázka, o čem vlastně v souvislosti s ní chceme mluvit.

Proměna hudby ve znak životního stylu je otočka, která se udála po druhé světové válce v souvislosti se zrodem teenagerské kultury. Když se člověk ve dvacátých letech narodil na americkém venkově, country hudba pro něj nebyla doplňkem, jejž by si vybíral na základě vkusu, ale estetický otisk každodenní reality. Teprve šedesátá a především sedmdesátá léta s sebou…