Vstávám ráno za rozbřesku, abych stihla být už po šesté v domě tety Mařenky. Dnes se u nich zabíjí. Tak je u nás zvykem mluvit o zabíjačce. Březen, slunko svítí jako „prase“ (a na to prase) a všichni mají spoustu řečí, že tohle počasí se k zabíjení nehodí.
Kdysi na střední škole jsem byla vegetariánkou, a tak si říkám o nejhorší práci, abych si ověřila svoji míru pokrytectví. Cesta masa na talíř. Chytání krve, čištění střev… S rozpaky přijímám.
Řezník je abstinent (už), k šedesátce, rozšafný srandista. Do rukou dostávám lavor. Praseti se prostřelí mozek, potom prořízne hrdlo a postupně se z něj upouští krev a chytá do lavoru k pozdějšímu zpracování.
Rána z řeznické pistole, přiskakuju s lavorem, prase řve na celou dědinu, bratranci ho jen tak tak udrží v žádoucí poloze. Několik dlouhých minut (!) trvající scéna a já s utajenými slzami v očích chytám odcházející život z prasečího hrdla. Rozčilený řezník: „No toto sem eště neviděl! Co je? Někdo ho tady lituje?!“
Otřesená do sebe obracím štamprli slivovice. Mušík, tak se prase jmenovalo, tedy odešel útrpně. Zatímco si řezník myje ruce, utkví můj pohled na zezelenalém tetování na jeho levém zápěstí.
„Copak to tam máte na té ruce? Prase?“ Dotčeně mi vysvětluje, že na obrázku je vlk a ještě něco a že jde o symbol pohraniční stráže, kde pracoval před převratem. Bratranci oškrabávají kůži nebožtíka a tak je čas na vzpomínání na staré časy.
Řezník: „Jo, tam každej dělat nemoh. Jenom silný nátury. Tam nebyl čas na dlouhý přemejšlení. A ti lidi, to byl samej kriminálník. Vybral poštu, pak chtěl zdrhnout. Kdyby chtěl někdo odejít s čistým svědomím, mohl.“
Lapám po dechu. Práce pokračuje. Řezník porcuje prase. Odděluje hlavu a krájí ji napůl. Pitva ukazuje, že se netrefil, kam měl, tedy do mozku. Proto tolik prasečího nářku. V hlavě mi vrtá myšlenka, zda se řezníkova střelecká muška od těch časů před převratem zlepšila…
Den se nečekaně vybarvuje. Zdá se, že nejde o zkoušku mojí masožravosti, ale hranice jisté úcty ke starším, zkušenějším, moudřejším. Vzpomínání nabírá na uvolněnosti. Řezník: „Vy mladí tomu nemůžete rozumět. Ta kolektivizace, to byl vynález. Konečně si všichni odpočinuli, nemuseli ráno vstávat k dobytku, měli tak trochu času.“
Času na co? Psaní budovatelské poezie? „A Západ, ten nám nesahal ani po kolena. Všecko jsme měli. Všecko jsme vyváželi.“ Vyděšeně chytám pohledy příbuzných. Strejda se zapojuje do hovoru. „Jo jo, nebýt tý posraný revoluce, už jsem byl tři roky v důchodě.“
Další štamprle slivovice. Ostatní se zapojují do debaty. Řezník si opět bere slovo: „Nejlepší bylo, když přijeli kluci z Ruska. Měli takový velikánský várnice a já si říkal, jak to, že se z toho čaje nekouří. A víte, co to bylo? Byla to vodka!“
Řezník odchází stranou. Sedám si vedle bratrance, zástupce mladé, nadějí plné generace. „Ožralej zabíjel lidi, střízlivej teď prasata. A neumí to. Co to je za hovado?“ Pepa: „Ty jo, nejseš nějak náročná na lidi?“
Další a poslední štamprle. Víc nevydržím, nechávám nedočištěná střeva v kýblu a odcházím. Toho dne se v domě tety Mařenky zabíjelo taky verbálně.
Cestou si ještě pochutnávám na neprostřeleném mozečku a utvrzuji se ve svém, zdá se kladném, vztahu k masu. Poznání toho dne se ovšem skrývá jinde. Moje rodná hrouda, kde jsem si vždycky přála zakotvit, je ve skutečnosti takové úsměvné muzeum. Je to ale opravdu k smíchu? Na podzim budou komunální volby, kdopak asi zvítězí?
Nejspíš tradičně: ti „spravedliví“.
Zdenka Jelínková, 27 let
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
